Miroslav Matouš (* 28. října 1921, Nevratice – † 1. dubna 2021, Čerčany) byl český básník, spisovatel, překladatel, esejista a duchovní. Působil jako farář Církve československé a později jako kazatel Jednoty bratrské. Je autorem více než čtyřiceti knih – básnických sbírek, próz, úvah, duchovní literatury i veršů pro děti.
Studoval filosofii, češtinu a srovnávací vědu náboženskou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1949 se stal učitelem náboženství, později byl vysvěcen na kněze a působil mimo jiné na pražském Žižkově. V roce 1958 mu byl z politických důvodů odňat státní souhlas k výkonu duchovenské služby a následující léta pracoval v dělnických profesích. Ke kazatelské službě se vrátil na konci šedesátých let v Jednotě bratrské.
Literární tvorbě se věnoval po celý život. Významnou součástí jeho práce byly také překlady, zejména díla německého barokního básníka a mystika Angela Silesia, a převody starších duchovních textů do současné češtiny. Přispíval rovněž do řady církevních a kulturních periodik.
Po roce 1989 byl rehabilitován a právě v následujících desetiletích vyšla velká část jeho rozsáhlého literárního díla. Ve své tvorbě spojoval poezii, křesťanskou spiritualitu, filozofické uvažování a zkušenosti člověka, jehož život výrazně poznamenaly dějiny 20. století.
Jeho životním osudům a tvorbě věnoval Český rozhlas desetidílný cyklus pořadu Osudy.
Životní příběh
Životní cesta Miroslava Matouše byla výrazně poznamenána událostmi 20. století. Narodil se v Nevraticích na Jičínsku v rodině venkovského učitele. Po maturitě na reálném gymnáziu v Jičíně v roce 1940 prožil válečná léta ve znamení hrozícího totálního nasazení. Po otevření vysokých škol začal v roce 1945 na Univerzitě Karlově studovat filosofii, češtinu a srovnávací vědu náboženskou.
Po únoru 1948 zasáhly politické poměry také do jeho studií. V roce 1949 nastoupil jako učitel náboženství v Církvi československé. Působil na několika místech v Praze a okolí a v roce 1957 byl na Žižkově po složení závěrečných zkoušek vysvěcen na kněze.
Dne 6. prosince 1958 mu byl z politických důvodů odňat státní souhlas k výkonu duchovenské služby. Následovalo desetiletí, během něhož nemohl vykonávat své povolání. Pracoval nejprve jako dělník na stavbě cementárny v Lochkově. Pokoušel se získat i jiná zaměstnání, například místo ošetřovatele zvířat v pražské zoologické zahradě nebo překladatele, kvůli svému kádrovému posudku však neuspěl.
Nakonec se stal řidičem multikáry u Pražské stavební obnovy. Později pracoval jako vedoucí topenářského skladu, strážný v podniku Kablo Hostivař a znovu v různých dělnických profesích. Toto období trvalo až do uvolnění poměrů během Pražského jara roku 1968.
Ještě předtím požádal svou mateřskou Církev československou o návrat do duchovní služby. Odpověď však dlouho nepřicházela. Nabídku ke službě dostal také od metodistů, unitářů a Jednoty bratrské. Přijal místo kazatele Jednoty bratrské v Dobřívě na Rokycansku. Kladná odpověď z jeho původní církve přišla až poté.
V Dobřívě pak působil jako kazatel téměř dvacet let. Součástí jeho služby nebylo pouze kázání – pravidelně navštěvoval rodiny, osamělé a nemocné a věnoval se také literární a redakční práci. Ani v době, kdy byl politicky odsunut na okraj společnosti, totiž nepřestal psát.
Po roce 1989 se před Miroslavem Matoušem znovu otevřel prostor pro svobodnou duchovní i literární činnost. Byl rehabilitován a právě v následujících desetiletích vyšla velká část jeho rozsáhlého díla. Životní zkušenost s válkou, komunistickou perzekucí, manuální prací, duchovní službou i každodenním setkáváním s lidmi se výrazně promítala do jeho poezie, prózy a úvah.
