O tvůrčí pospolitosti a jejím vznikání

Literárně dramatický klub Dialog na cestě oslavuje dvacet let od svého vzniku, a tak je snad namístě ohlédnout se zpět.

Již od začátku našeho působení naleznete na klubových stránkách na webu toto krédo: „Jsme otevřené, tolerantní a ekumenicky laděné společenství. Vřele vítáni mezi námi jsou tvůrčí lidé všech generací, kteří chtějí přispět svou poezií i prózou, svými kresbami, grafikami, fotografiemi nebo hudbou. Zveme zájemce, kteří rádi diskutují o závažných tématech, baví je recitovat svou i cizí poezii, dokážou na sobě pracovat a těší je navazovat na druhé v týmové tvůrčí spolupráci.“

V našem literárně dramatickém klubu se setkávají lidé hledající. Jsou různých generací, přicházejí z rozmanitých prostředí, většinou se jedná o jedince humanitně zaměřené a v různé míře v tomto směru vzdělané. Setkávají se zde profesionálové s těmi, kteří na literárním poli začínají, hledají cestu, pokoušejí se o první krůčky. A potřebují, aby jim někdo naslouchal, dokázal odborně poradit, projevil zájem, povzbudil je a poradil jim, jak publikovat. Podáváme pomocnou ruku všem, včetně lidí s postižením, chodí mezi nás kupříkladu básnířka s narušeným sluchem a také jeden mladý autista. Oba píší zajímavou poezii. Máme zde i básníky z řad bývalých bezdomovců.

„Dialogicky“ nadané lidské bytosti, které dokážou naslouchat a reagovat s opravdovostí, jsou požehnáním. Vnímáme u nich spolehlivost a zakotvenost. Jejich zájem o druhé a hledání hodnot je hlubší, než bývá obvyklé. Dokážou s úsměvem a nadhledem komunikovat i s těmi příliš „monologickými“ jedinci. Vzniká tak dynamické a inspirativní prostředí, v němž se potkávají lidé toužící po společenství, kteří mají hlubokou úctu ke SLOVU.

V Dialogu na cestě vyklíčilo pozoruhodné společenství lidí. Projevují se tvůrčím způsobem a zkoušejí různé druhy literárních žánrů, například poezii, povídky, články, eseje. A nejen to – někteří z nás se zároveň realizují výtvarnou a divadelní tvorbou, komponováním hudby, moderací, zpěvem a recitací.

Dovolte mi teď malou osobní vzpomínku. Jako středoškolačka jsem s velkým nadšením četla knihy o francouzských malířích a básnících, jako byli Claude Monet, Vincent van Gogh, Paul Cézanne, Guillaume Apollinaire, Charles Baudelaire a další. Líbilo se mi, jak se přátelili, setkávali se u sklenky vína nebo u absintu, diskutovali o tvůrčích záležitostech. Moje sestřenice Zuzana Opršalová v té době studovala Pražskou konzervatoř. Její maminka, Olga Schmidtová, byla herečka a pedagožka a otčím hlasatel a redaktor v rozhlase, v zahraničním vysílání. Zuzanu jste mohli vidět v menších rolích ve filmech Konkurs a Černý Petr budoucího slavného světového režiséra Miloše Formana.

Do velkého bytu u Jiráskova mostu k ní chodili studenti FAMU a dalších uměleckých škol. Možnost setkávat se s těmito nadanými mladými lidmi mě okouzlila. Jako čtrnáctiletá jsem zde poznala sochaře Vladimíra Malého a v jeho ateliéru v Kožné ulici nedaleko Staroměstského náměstí jsem se později, již jako vysokoškolačka, snažila vytvořit podobné společenství. Přicházeli sem „kulturymilovní“ lidé – redaktoři, architekti, básníci, výtvarníci, lékaři a také teologové Milan Balabán a Alfréd Kocáb.

V podkroví historického domu jsme sedávali kolem velikého starobylého dubového stolu, okolo nás byly nádherné sochy. Dojal mne akt krásné osmnáctileté dívky, která umírala na rakovinu. A silně mě oslovily zejména sochařské práce Vladimíra Malého, u nichž nezvykle kombinoval modrý nebo růžový mramor se dřevem.

Zpětně si dnes ještě víc uvědomuji, jak bylo přínosné, že jsem jako velmi mladá potkala pozoruhodného výtvarníka, který se rád stýkal s lidmi slova a intuitivně cítil, že výtvarníci a básníci si mohou být vzájemně inspirací. Je báječné, když se spříznění lidé řadu let stýkají, naslouchají si, navazují na sebe a v některých případech i konkrétně spolupracují. Probíhá dialog, vnímají inspiraci a jeden druhému mají co dát.

A jak vznikala naše současná tvořivá pospolitost? Pokud jde o Literárně dramatický klub Dialog na cestě, vše začalo v červnu 2003, kdy mne farář Mgr. Mirek Nytra Wells požádal, abych vedla biblické hodiny NO Církve československé husitské v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. Přivedla jsem na faru řadu lidí, které zajímala poezie a divadlo. Skupina zájemců o uměleckou tvorbu i její duchovní aspekty se brzy rozrostla. Rozhodla jsem se proto na podzim, že založím literárně dramatický klub a nazvu jej Dialog na cestě. Ke spolupráci jsem přizvala RNDr. Markétu Hlasivcovou, kterou jsem potkala v Galerii Cesty ke světlu Zdeňka Hajného v prosinci 2003. Vyrazila mi dech svými znalostmi poezie. Přinesla jsem jí ukázat na klubové setkání osm básní českých tvůrců, které vybral psycholog Eduard Bakalář. A ona bezchybně podle stylu rozpoznala, co který básník napsal. Moje již zmíněná teta Olga po emigraci dcery Zuzany do Anglie už nesměla učit na DAMU, a proto přešla na Lidovou školu umění. Přivedla mi odtamtud svou výbornou studentku herectví Květoslavu Salmonovou, jež je i pozoruhodnou básnířkou. A tak vlastně vzniklo takzvané „tvrdé jádro“ Dialogu na cestě, které ještě doplnil můj manžel Ing. Václav Strachota.

Naším následujícím trvalým působištěm se od roku 2004 stala karlínská NO CČSH, kam nás přizval farář ThDr. Jiří Vaníček. Uskutečňujeme zde pravidelná inspirativní setkání se zajímavými spisovateli, teology, filosofy, novináři, ale i herci, režiséry, dramaturgy, výtvarníky, lékaři a psychoterapeuty. S literárně poetickými pořady vystupují občas naši členové také na různých místech v Praze i mimo ni. Podrobněji si o naší činnosti můžete udělat představu v závěrečné kapitole připravovaného literárního almanachu a také zhlédnutím pořadů Dialogu na cestě na YouTube, kde jsou k dispozici od roku 2019.

Americký spisovatel Raymond Carver považoval proces tvorby za záhadu a za něco, co nás nutí ke hře na pravdu. Vyjádřil se takto: „Slyšet srdce lidí a napsat o tom, vyslovit ty nejdůležitější věci. Slyším, jak bije srdce všech lidí. Myslím, že přesně tohle je psaní. A když nějaký tlukot zaslechnu, mým úkolem je ten zvuk rozšiřovat.“

A my vás zveme k dialogu se zajímavými osobnostmi, které mají co říci a které se autorsky vyjadřují. Jsou to jedinci zvídaví, dialogičtí, pátrají po smyslu života a soužití v lidském společenství. Nechtějí „trudný monolog“, jak by řekl můj přítel Milan Balabán. Touží po cenném a pravdivém dialogu o tom, jak žít a hledat vztah k druhým lidem, jenž se ustavuje řečí a nasloucháním a do něhož řeč vnáší pospolitou rovnocennost.

Co říci závěrem? Jen to, že věříme, že se Dialogu na cestě bude jeho práce dařit i v dalších letech a dokáže i nadále oslovovat a překvapovat svým tvůrčím zápalem a sounáležitostí s lidskými bytostmi.

Olga Nytrová