Jako šestnáctiletá jsem byla uchvácena Sókratem a jeho péčí o duši. Když jsem později vyučovala patnáct let etiku na Univerzitě J. A. Komenského v Praze, potěšilo mne, že řada studentů měla senzorium pro to, aby o svou duši pečovali. Kladli si základní otázky, žíznili po odpovědích. Jak vy vnímáte žízeň po vědění u svých studentů?

Řekové věděli, že duše je nesmrtelná, nemá hranice, je pohybem, vznikajícím ze sebe samého, že poznává stejné stejným a totožné s totožným. Věděli, že musí být lehká, aby stoupala vzhůru do blízkosti Dobra. Musí být suchá, protože vše mokré v ní je jsou vášně, nezkrocené rozumem, které pak člověka vláčí, jak ony samy chtějí a člověk potom ztrácí svou jedinečnou míru a zmírá zbytečně brzy. Ne-moc je porušení míry jedinečného člověka se světem, s bytím, a proto zdraví trpí. Najít sebe samého v rozhovoru s bytím je to nejdůležitější. Proto pečovat o svou duši znamená pečovat o to nejcennější v životě. Protože duše nemá hranice, může se dostat všude a to rychlostí, která převyšuje i rychlost světla, její pohyb je myšlení myšleného. Nejsou to jen představy jsoucen. Duše je zázrak, není to mozek. Mozek je jen telefonní ústředna, jak tomu rozuměl Henri Bergson, ale i Patočka. Duše není viditelná, je jen pohybem, vznikajícím z tohoto pohybu samého. Jen proto staří Řekové věřili, že planety jsou oduševnělé, dokonce ve středověku lidé věřili na oduševnělost i kamenů a rostlin. I dnes takové lidi můžeme potkat.

Proto podobnost – homonymita bylin s nemocnými orgány v těle předznačovala hojivost těchto bylin (léčení stejného stejným, což je homeopatie, na rozdíl od současného léčení jiným než podobným prostředkem, což byla alopatie).

Duše je tím, co jako jediné v člověku je nutno pochopit za nejdůležitější podstatu, a proto je třeba se o ni starat. Péče o tělo musela být v harmonii s péčí o duši. Kalogathia je nejvyšší ideál výchovy.Vyaretovat rovnováhu mezi duší a tělem znamená najít osobní míru v rozhovoru s bytím, světem, s polis, s lidmi i vlastní bytostností. Každý jsme absolutně odlišný od všech, což je jeden z důkazů Boha stvořitele, protože toto nedokáže žádná vědecká kauzalita ani pochopit. To je myšlenka Leibnizova!

Evropská duchovnost spočívá na starosti o duši, máte dojem, že si to i v současnosti dost lidí uvědomuje?

Jen málo lidí si to uvědomuje. Jsou slepí pro tyto platnosti, protože jejich životní obstarávání je dnes řízeno penězi a většinou jen odpornou chamtivostí, neštítící se ničeho hluboce odporného (J. Epstein, holokaust apod.)

Před očima se dnes lidé proměňují na ďáblíky ve své slepé chtivosti peněz. Proto je nezištnost pro fenomenologii posvátností, taktéž pro opravdové básníky.

Jste přesvědčena, že největším darem pro člověka je řeč. Jak tuto skutečnost prožíváte a interpretujete?

Jen řečí proplouváme do transcendence a setkáváme se s Bohem, s bohy řeckými. Schopnost transcendovat za hranice jsoucen v prostoru a času je výsadou lidí, zvířata to neumějí. Důkazem této schopnosti je řeč, je domem bytí a člověk je pastýřem bytí. Slova nejsou značky, jako je tomu v digitálním světě, ale jsou přehlubokými studnami, jimiž k nám probublávají významy z prastarých pramenů. Řeč je posvátná, a pokud se kazí, kazí se i člověk sám, jen o tom neví. Básnicky bydlí člověk na tomto světě!

Považujete za důležité, že silou řeči je člověk svědkem bytí. Patříte k těm osobnostem, které v souvislosti s tím oceňují sílu básnického slova, poezie? Jak tyto hodnoty vidíte?

Básník, ten opravdový, protože on vidí svět jinak než průměrný člověk, vidí „šíři v dálce“. To je moc těžká otázka, náleží Hölderlinovi a Heideggerovi. Heidegger o tom píše v práci „Der Rhein“. Šíře v dálce je bytím, pro něž mají „tykadla“ jen polobozi, tj. básníci. Jsou to ti, kteří trpí tímto věděním, které se dá přiblížit jen člověku se stejnými „tykadly“ a to básnickým způsobem, což je schopnost zahlédnout a potkat v doušku vody z lesního pramene posvátnou svatbu nebes a Země. Tak se skutečně usebírá a v lidské duši uvlastňuje voda z nebes, láskyplně obejmuta matkou Zemí, aby se někde v lese pod skalou ukázala jako pramen studené a laskavostí přeplněné vody. Jen čistá duše může uchopit toto legein (usebrání).

Je mi velmi sympatické vaše tvrzení, že básník je zakladatelem bytí a plně s ním souhlasím. Co s námi poezie dělá?

Poezie nás otevírá pro takové horizonty smyslu života, o které nezavadí nikdy technik, znající jen logiku a matematiku, bohužel! Co nám otevírá? Šíři v dálce, co to je? To je nevýslovné bytí. Vážná hudba je také šíří v dálce.

Zdůrazňujete, že jsme jen rozhovorem a je důležité, jestli vycházíme z toho, co jsme jako nevyhnutelnost v sobě samých nalezli a pojmenovali si to.

Ano, abychom nalezli bytí samo, musíme prožít chórismós, tj. svobodu od všech jsoucen, od prostoru a času. A to je možné jen očistou duše od marasmu reklam, politických lží, od strachu a zlých jedinců.

Tvrdíte, že nejtěžší je žít ze svého vlastního pramene. Můžete nám tuto myšlenku přiblížit?

Pramen, z něhož teče náš život, je s námi tak srostlý, že nemůžeme nikdy si z tohoto pramene utvořit představu, a tu pak popisujeme, to dělají psychologové, nepochopili totiž, že s pramenem můžeme toliko pramenit a jen zpětně se setkávat s tím, čím nemůžeme nebýt. Toto je via negationis, nikoli vědecká přísná metoda deskripce. K sobě samému můžeme jen oklikou, jsme bytostmi dálky, jak to připomíná Otokar Březina. Proto je tak hloupý současný progresivismus, vidoucí jen pokrok a jeho technický význam. Neskrytá pravda se odkrývá teprve v podstatné minulosti, která má v německé fenomenologii název „Gewesenheit“ na rozdíl od „Vergangenheit“, která je historií, napsanou vítězi válek. Patří k nám počátek a počátky, rodí se vždy poprvé a pak se zavinou zpět do sebe. Jsou posvátné a pro lidský život nejvíce potřebné, bez nich se člověk stává zvířetem. Přesně toto si neuvědomuje americký neomarxismus, kterému se dnes říká progresivismus. Počátek je vždy polovinou celku a není tedy je v minulosti, prodírá se přes naši přítomnost a je tudíž před námi v budoucnosti. Je to těžká myšlenka.

Co nám přináší dialog s filosofickými texty?

Sebepoznání, to je také ta oklika. Co je nejblíž a s námi srostlé, to nemůžeme od nás oddělit a popisovat to jako nějaký předmět. To je největší nedostatek současné pyšné psychologie.

Co znamená usebrat a uvlastnit ve svém bytí?

Znamená to stát se bytím, pak už nemáme strach ze smrti a z ničeho, stáváme se šíří v dálce!

Ve své knize K rozhovoru s bytím samým uvádíte v závěru jedné kapitoly tvrzení, které mne velmi oslovilo: „Dialog, pravdivý dialog na cestě, je tím nejpodstatnějším pro člověka vůbec!“

A tento dialog není ničím jiným než péčí o duši.

Za rozhovor děkuje Olga Nytrová

(K rozhovoru s bytím samým, Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy, vydáno v nakladatelství Luboš Marek, 2024)

(psáno pro časopis Husita, 2026)