Tvořivé slovo dialogu

Pro zjednodušení si připomeňme Bühlerovu teorii jazyka, v níž se hovoří o třech funkcích jazyka: slovo jako výraz (Ausdruck), jako znázornění (Darstellung) a jako výzva (Appell). I když tyto tři formy nikdy nepůsobí v čistém stavu, ale v našem životě se prolínají, můžeme v lidské zkušenosti rozpoznat slovo, které má charakter symbolu, symptomu a signálu.

Tyto tři funkce slova vysvětlují tři aspekty našeho bytí:

a) Ve vztahu k přírodě, ke světu a k dějinám je slovo používáno pro informaci, v didaktice a v exaktních vědách – tedy sdělovat něco.

b) Ve vztahu k nám samým slovo vyjadřuje, vypráví a vzniká z touhy říci něco o sobě, byť s rizikem a úsilím předvést se. V tomto smyslu je užíváno například v poezii nebo při zpovědi – tedy sdělit sebe.

c) Ve vztahu k druhým je to slovo, které vyjadřuje touhu po vztahu s druhým člověkem.

Biblický Adam dává jméno zvířatům, ale zároveň hledá někoho, kdo by se mu podobal a s kým by mohl navázat vztah. Také my víme, jak důležité je, že je zde někdo „ty“, schopný přijmout naši potřebu svobodně se dát. Je to nejhlubší význam ukrytý za každým naším slovem. Vždy, když vystupujeme z ticha, někoho vyzýváme a snažíme se vytvořit společenství. I když setrváme v tichu a odmítáme mluvit, vyjadřujeme tím vlastně nostalgii po komunikaci a potřebu autentického sdílení.

Podle M. Chioleria, Blaze tomu, kdo slyší tato slova, První setkání se Starým zákonem, Paulínky, 1997.