Kdyby tě nebylo

Kdyby tě nebylo, milovaná,
snad by mi zkřehly přivřené řasy
v čišivé rampouchy,
krápníky jeskyně ledové,
vruby prázdných lastur.

Ale ty dýcháš na proutí vrbové
a obzor mé tůně jihne krůpějí
ve vzbuzených plátkách
mezi víčky procitlého květu,
jehož zřítelnicí se dívám.

Kdykoli se blížila má ústa

Kdykoli se blížila má ústa
číšče tvých rtů,
nesvedl jsem slovy,
hlasem zajíkavým,
vyznat, jak tě miluji.

Až s uplýváním roků
mocí ozvěny
odvažuji se v tajení dechu
dlátkem verše svého
vyslovit nevýslovné.

S

S tebou, lásko,
mohu být samoten,
nikdy osamocen,
jen tebou lidé jsou spojeni,
nikoli spoutáni,
bez tebe slovo zeje prázdnotou,
s tebou i v mlčení vím,
o čem je řeč.

Tmou

Tmou, hustou mlhou jsem šel.
Po délce kroku jediného
svět zdál se končit
pod nebem, nižším než klenba
v kobce žalářní.

Byl jsem sám.

Potkali jsme se –
objevila se zřídla hor,
pohlédli na sebe –
ukázaly se hvězdy.