Prof. PhDr. Ladislav Hejdánek, dr. h. c. (* 10. 5. 1927, Praha – † 28. 4. 2020, Praha) byl český filosof, vysokoškolský pedagog, signatář a mluvčí Charty 77. Patřil k výrazným osobnostem českého poválečného filosofického myšlení a navazoval zejména na Emanuela Rádla, Jana Patočku a Josefa Lukla Hromádku.
Po maturitě začal studovat matematiku a filosofii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, později přešel na Filozofickou fakultu UK, kde vystudoval filosofii s vedlejším oborem sociologie. Studium zakončil v roce 1952 doktorátem filozofie. Kvůli politickým poměrům však po většinu života nemohl svobodně působit v akademickém prostředí.
Na konci padesátých let se stal jedním z představitelů reformního evangelického hnutí Nová orientace, které usilovalo o promýšlení křesťanské víry ve vztahu k tehdejším společenským, církevním a politickým poměrům. V letech 1968–1971 působil ve Filosofickém ústavu ČSAV. Po nástupu normalizace byl z akademického prostředí znovu vytlačen a pracoval mimo jiné jako noční vrátný, topič a skladník.
Významně se zapojil do československého disentu. Patřil k prvním signatářům Charty 77 a zásadním způsobem přispěl k její koncepci doporučením, aby se opírala o mezinárodní pakty o lidských a občanských právech, které Československo přijalo. Dvakrát se stal mluvčím Charty 77.
V době normalizace pořádal ve svém bytě pravidelné filosofické semináře, jichž se účastnili čeští studenti i významní zahraniční filosofové. V letech 1977–1980 psal své Dopisy příteli, v nichž reagoval na společenskou a politickou situaci a promýšlel otázky pravdy, odpovědnosti, filosofie, vědy i smyslu Charty 77. V roce 1985 stál u vzniku filosofického časopisu Reflexe a později působil také v redakční radě samizdatových Lidových novin.
Po listopadu 1989 se mohl vrátit k veřejnému akademickému působení. V roce 1990 se habilitoval na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy a stal se předsedou obnovené Jednoty filosofické. V roce 1992 byl jmenován profesorem filosofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Přednášel na Filozofické i Evangelické teologické fakultě UK.
Ve svém filosofickém díle se soustavně zabýval především otázkami pravdy, víry, lidského subjektu, reflexe a odpovědnosti. Rozvíjel vlastní pojetí tzv. nepředmětného myšlení. Je autorem rozsáhlého filosofického díla zahrnujícího knihy a více než čtyři stovky článků a studií.
Za své filosofické a občanské působení získal řadu domácích i zahraničních ocenění. V roce 1984 obdržel Cenu Jana Palacha, v roce 1987 čestný doktorát Amsterdamské univerzity, v roce 1992 se stal rytířem francouzského Řádu umění a literatury a v roce 1995 obdržel Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy. V roce 2010 mu Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem udělila čestný doktorát.
