A tak máme, co jsme chtěli: Svět obrazu a Obraz světa se v permanentním skloubení navzájem stimulují. Časová smyčka zrychluje svůj oběh. To už nejsou měsíce, po které monumentalista David dokumentaristicky a v životní velikosti zobrazil Napoleonovu císařskou inauguraci, ani deset let odstupu, s nímž ruský režisér Ejzenštejn natočil rekonstrukci bolševického převratu (s komparsem skutečných účastníků a takovou autenticitou, že bývá citována v „ryzích“ dokumentech), ale nejsou to ani několikadenní intervaly filmových týdeníků, zachycující bitvy druhé světové války.

Dnešní přímé vstupy televizních štábů jsou synchronní s reálným časem. „Byli jsme při tom…“ (i když je to někdy tak nervy drásající, že se na to raději nedívejte) je profesionální čest, prestiž, ba přímo posedlost, šířící se všudypřítomnou obrazovkou na příjemce.

A tak synchronicita sama už nestačí. Abychom „mohli být při tom, a jako první“, je žádoucí situaci vytvořit, nasimulovat, a když to jinak nejde, třebas i vyprovokovat. A tak televizní štáby reálný čas události předbíhají. Jejich profesionálním příkazem je „být u toho dřív, než to začne“, a proto to často „začne dřív než mělo“ (pokud to díky předvídavosti médií rovnou „neskončí dřív než to začalo“).

Některé scény z očekávaných státních převratů se raději už předtáčejí předem („pak už na to nebude čas“) a čím sugestivněji „zpracují“ davy i politické hráče, tím zrychlenou zpětnou vazbou „akcelerují“ průběh událostí.

Je to něco, co mi asociuje Heisenbergův princip neurčitosti. Tento objev ze světa mikročástic odhaluje povahu měřícího paprsku, který vždy měří i sám sebe a svůj vstup do měřené události. Podobně působí dnes média v makrosvětě dějin. Vztah obrazu a jeho modelu proměňuje své kauzální působení.

Závěrem volím citát z knihy Viléma Flussera „Moc obrazu“:

„Děláme-li nyní dějiny v závislosti na obrazech…, pak už nestojíme uprostřed toku dění, abychom jej řídili zevnitř, ale stojíme nad tímto tokem a zasahujeme do něj zvenčí, abychom jej programovali v závislosti na nějakém obraze. Nejednáme už jako herci: jednáme jako filmoví producenti, a dějiny už pro nás nejsou dramatem, ale show-podívanou, tedy něčím, co se dělá pro pohled.

Abychom to shrnuli: Neděláme už dějiny proto, že jsme strháváni lineárním dějinným časem, ale proto, že se chceme ve světě dějinně orientovat díky obrazům.“

Ano, je to tak. Obrazy doléhají stále úderněji. Především ony nás „homogenizují“ v globální vesnici nenasytných zvědavců. A tak lačnost médií po okamžitém sugestivním zobrazení zároveň dělá bezplatnou reklamu i těm nejzvrhlejším teroristům současnosti.

Všimněte si: tradiční polarita emocí tone v ambivalenci. Zobrazená spektakulární krutost zároveň děsí i fascinuje. A tam nás mediální osvětí dnes a denně dostává: tlačí nás do „globální psychózy“ kolektivního nevědomí jungovských archetypů.

Média nám vytvoří budoucnost. Jakou? Sama nevědí…

PhDr. Ing. Jan Vodňanský, spisovatel

Uveřejněno v Pošli to dál II – kniha vzkazů lidem i Vesmíru, Ústí nad Orlicí, Grantis, 2004

Otázka je ovšem, zdali to polidšťování už opravdu skončilo námi. Možná nějaké příští lidstvo za pár tisíc let celou teorii přehodnotí. Samo se prohlásí za ukázkový model teprve plně polidštěného člověka a nás bude třeba považovat za něco jako vyšší lidoopy na pochodu.

Každopádně tím progresivním vývojem opice něco získaly, ale i ztratily. Ať už se na to díváme tak či onak, je dost málo pravděpodobné, že by se vývojová spirála začala otáčet pozpátku, totiž že bychom se symetricky k polidštění „poopičili“, a aby to bylo symetrické, tak programovou leností. I když kdo ví, třeba to ještě možné je…?

Že opice stály u zrodu vědeckého objevu inteligence a tím i genomu, je však nepopiratelné. Köhlerovy experimenty dokázaly, že antropoidní opice jsou schopny uvádět jednotlivé vnímané předměty v takový vzájemný vztah, že jsou vnímány v kontextu jediné „celostní situace“. Schopnost orientovat se v situaci označuje jako strukturaci. Nadání opic ku strukturaci je pak zvláštním případem obecnějšího principu strukturace coby základu nejen psychiky jednotlivců, ale i veškerého fyzického světa.

Struktura jakožto vysvětlující princip sama však tone z hlediska řady filozofických názorů v průsečíku mnoha interpretací. Samy Köhlerovy pokusy zůstávají dodnes praktickou ukázkou toho, jak inteligence účinkuje – tentokrát ještě nikoliv opičí, ale člověčí – totiž Köhlerova.

Byv vypovězen – jakožto Němec, zdržující se tou dobou ve Španělsku z důvodů svého původu a války první světové – na místo, kam dnes létáme za prázdninovou pohodou, bylo to až na jeden z Kanárských ostrovů, rozhodl se spojit příjemné s užitečným. S důvěrou badatele vyzbrojil opice tyčemi a ony jeho důvěru nezklamaly. Místo aby svého mecenáše umlátily zapůjčenými tyčemi, pomohly si jimi k banánům ukrytým v bedně, Köhlerovi pak ke slávě.

Opice vstoupily do řad intelektuálů a Köhler do klubu objevitelů jakožto zvěstovatel opičí inteligence. Loudí se mi do vědomí kacířská, ale zato neodbytná myšlenka. Kdyby měl Köhler na ostrově k dispozici místo šimpanzů jiná zvířátka, třeba slony, zdali by nebyli prvními čtyřnohými inteligenty právě oni. Hlavy mají o mnoho větší než šimpanzi. Však se také říká „má paměť jako slon“, ale o inteligenci ani muk.

Jedno je však jisté: Köhler byl na svůj objev velmi dobře teoreticky připraven. Bývá považován za jednoho z uznávaných otců zakladatelů Gestalt-psychologie, tedy psychologie tvarové. Tento směr pojímá psychiku především jako dynamickou strukturu. V daném případě tedy: hůl do pracky a banány do bedny.

Myslím, že to byl Josef Vissarionovič Stalin, který říkával, že „kádry rostou na úkolech“. Touto zásadou se patrně řídil i Wolfgang Köhler. Kádry – v tomto případě opice – intelektuálně rostly jako z vody. Brzy je jejich vynalézavý animátor naučil dosáhnout na výše položené plody postavením bedny na bednu.

Vrcholem „gestaltní“ drezúry byl protipožární výcvik. Absolvoval jej opičák Rafael. Banánová motivace opět zabrala. Když se chtěl dostat k oblíbenému ovoci, musel nejprve uhasit požár s tvůrčím využitím vody v nádrži. Opičák už není jen inteligentem, stává se inteligentním hasičem. A tak tedy cesta k pramenům inteligence, a tím i objevu genomu, vede „přes spáleniště, přes krvavé řeky“ zpátky na stromy…!

Teď však zpátky na stromy. Právě zde se otevírá prostor pro nejrůznější otazníky: například, jak to bylo vůbec s motivací k vývoji? Odkud pramenila ta neodolatelná touha na tom tak usilovně pracovat? Lze si docela dobře představit, že ve vcelku příjemných klimatických podmínkách klidná, vyrovnaná, se svým statutem v říši živočichů spokojená opice příliš velkou motivací „netrpěla“. Poskakovala si vesele po pralese, a když se dostavila zdravá chuť k jídlu, stačilo natáhnout pracku a už držela banán i bez Köhlera.

Zdá se, že opice, která se rozhodla zapojit do „pracovně vývojového“ programu, učinila tak dobrovolně (výzkumné ústavy s houževnatými Köhlery v dávném pravěku ještě nebyly zavedeny), snad z nějaké narcistní „deviace“. To jí ovšem ostatní méně ambiciózní kolegyně včas patřičně osladily.

Lze si například představit, že když si deviantní, vývojem posedlá opice zbudovala něco jako první žebřík (strukturovanost znamená mimo jiné specifickou schopnost: vložit mezi sebe a získání předmětu touhy nástroj), a to jen proto, aby se dostala k těm nejvyšším banánům, k nimž průměrně líné opice nemohly, přehryzaly jí tyto vývojově zaostalé kolegyně příčky jejího vynálezu.

Vývojová opice po pádu ležela na zemi a než se jí těžké fraktury vyhojily, byla odkázána na pasivní přísun potravy, tj. na takové zdroje, které jí samy vlezly do tlamy. No a tak díky razantnímu pádu z velké výšky bezděčně a nedobrovolně přechází z výhradně rostlinné na potravu živočišnou. Větší přísun proteinů má ovšem dlouhodobé účinky i na změnu kvality šedé kůry mozkové, a tím je nastartováno další vývojové kolo.

Pro čtenáře se zálibou ve filozofii Georga Wilhelma Friedricha Hegela je to mimochodem docela dobrý příklad na jeho slavné téma: „věc, o kterou běží“. Ta je podle jeho názoru vždy jiná, než si my, subjekty, původně myslíme. Opice, když padá a láme si údy, netuší, že ten nepříjemný subjektivní pocit drtivého úderu je objektivně blahodárným, vskutku přelomovým momentem změny nutričních návyků směrem k živočišným proteinům. Tak by to viděl dialektik Hegel, zatímco Friedrich Nietzsche by možná na adresu padající opice poznamenal jenom: „Co tě nezabije, to tě posílí!“

Podle mojí dosud plně neprokázané hypotézy tedy rozhodně nemohl motivovat opici k rozvoji její inteligence pouhý žvanec ve tvaru banánu. Důležitým momentem vývoje bylo napřímení postavy. Opice se zkrátka hrdě vzpřímila a… poprvé pohlédla vzhůru k nebesům (třeba jen aby se pokochala představou, odkud vlastně spadla), a tak poprvé prožila, co to je „nahoře“ a „dole“.

Nejsem zas až takový optimista, aby to bylo rovnou Kantovo „hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“ (…tedy v ní). Nicméně bylo to tu: „Zjevení vertikály“! A pak už jí to začalo. A tím i nám. Na dlouhodobou perspektivu lidských dějin bylo „zaděláno“.

A jak to vidí obzvláště progresivní opice, které prošly úspěšně „ohněm“ polidštění…? Pán Bůh vidí všude i do nás jakožto „bezokenných monád“ (to je zase vynález filozofa Leibnitze), ale my se nemůžeme dívat „Pánu Bohu do oken…“ a koneckonců ani do karet (to pro ty z kolegů polidštěnců, kteří v Bohu vidí především Hráče). Pokud si s námi hraje, pak nám, jeho výtvorům (tedy „kreaturám“), neprozrazuje předem, podle jakých pravidel a jak to dopadne. Ono by to pak taky asi nikoho moc nebavilo. Zkrátka naším osudem je „hrát“ a „býti hrán…“ s otevřeným koncem.

Teď přijde slogan k osvěžení čtenáře na jeho odvážné cestě náročným textem:

PhDr. Ing. Jan Vodňanský, humorista, spisovatel, filosof

Uveřejněno v Pošli to dál III – kniha vzkazů lidem i Vesmíru, Ústí nad Orlicí, Grantis, 2005

Po obědě a malém svátečním přípitku usedl Jan do nového tmavozeleného křesla před jednou z knihoven. Tvář se mu rozzářila ochotou sdělit, pobavit, rozesmát diváky. Tak tomu bývalo při každém jeho vystoupení. Spisovatel, básník, textař, skladatel, performer a vysokoškolský pedagog PhDr. Ing. Jan Vodňanský svou invencí dokázal publikum sugestivně oslovit, inspirovat a dodat všem spřízněným duším potřebnou porci životního optimismu.

Jan Vodňanský, jeden z nejvzdělanějších českých umělců, je autorem více než čtyř desítek knih a stovek písňových textů. Pro jeho tvorbu jsou typickými prvky vytříbený intelektuální humor, propojení nečekaných rovin – například opery či zápasu v šachu s hokejovým komentářem a podobně. Je totiž mistrem absurdního humoru a geniální zkratky.

„Mentálně se ukázni,“ tvrdí kupříkladu známý klasik v jedné ze svých jazykových hříček, nazvané Uklidnění lékařem. A snad všichni známe pokračování: „Jazyk na mne vyplázni / Ukaž mi svou moč / pak ti řeknu proč.“

A jedním z dalších bonmotů, které se vžily a staly se součástí české jazykové kultury, je úsloví: „Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde.“ Zajímavé je, že jsme si tuto slovní hříčku před časem v novinách přečetli v jednom článku. Autor v něm pro méně znalé či mladší čtenáře poctivě přiznal, že nejde o takzvanou lidovou tvorbu nebo novinářův nápad, ale že tato hříčka vznikla v tvůrčí dílně jednoho z klasiků českého humoru.

Přes své velké pracovní vytížení Jan Vodňanský vždy nalezl čas, aby navštívil příjemné prostředí karlínské náboženské obce. Naposledy zde vystoupil v lednu loňského roku se svým recitálem Písničky a bonmoty. V rámci setkání Dialogu na cestě a Pražského klubu spisovatelů při Obci spisovatelů se opakovaně stal kmotrem nových knížek, někdy i společně s herečkou Táňou Fischerovou.

Byl hluboce křesťansky založenou osobností, která dávala lidi dohromady, podporovala spisovatelskou klubovou činnost a dobré, smysluplné vztahy.

Olga Nytrová a Václav Strachota