Připouštím ale, že jiní se k víře propracují různými cestami, třeba i svízelnými, o to víc si ji pak považují a spoléhají na ni při cestě životem. Zkušenosti mnohých to potvrzují.

Stačí se spoléhat na biblické texty, které mnohdy překvapí tím, jak konkrétní situaci přesně vystihují a její řešení ovlivňují. Připomeňme si třeba před lety obávané pohovory o názorech na vstup „spřátelených“ vojsk. To byla likvidační vlna, která se prohnala řadou pracovišť a fatálně ovlivnila život mnoha lidí.

Moji známí s údivem konstatují, že i na takovou situaci dokázala Bible odpovědět a posílit víru v úspěšný výsledek jednání. V evangeliu Lukášovu ve 12. kapitole od 11. verše v Kralické Bibli čteme: „Když pak vás voditi budou do škol a k vladařům a mocným, nepečujte, kterak aneb co byste měli odpovídati, aneb co byste mluvili. Duch svatý zajisté naučí vás v tu hodinu, co byste měli mluviti.“

Nový překlad Bible pro 21. století je v této pasáži ještě věcnější: „Když vás povedou do shromáždění a před vrchnosti a vlády, nestarejte se, čím a jak se máte hájiti a co říkat. Duch svatý vás v tu chvíli naučí, co máte říci.“

Kolikrát se tato uklidňující rada osvědčila! Můžeme dosvědčit, že i další klíčové situace v životě zklidňují slova Písma. Při ztrátě nejbližších, v nemoci, při zásadních změnách běhu života, vždycky nacházíme v Bibli povzbuzení a oporu.

Po čtyřiceti letech spokojeného života v krásném prostředí jsem s obavami připravovala změnu svého dalšího pobytu, a i tehdy mě uklidnila slova z evangelia Matoušova, 11. kapitola 10. verš: „Aj, já posílám anděla svého před tváří tvou, kterýž připraví cestu tvou před tebou…“ A skutečně, v novém bydlišti jsem spokojená a vděčná.

S důvěrou, že se mohu svěřit do Boží péče a naplňovat Boží vůli, prožívám všechny dny svého života s vděčností. I slova jedné naší písně doporučují: „Důvěřuj se v Pána, ó duše má, z večera i z rána On ti pomáhá…“

V naší společnosti převažuje konstatování, že jsme výrazně ateističtí, ale já o tom pochybuji. Jen si připomeňme, kolik je „hledačů“ v různých naukách a směrech! Už ale nevíme, kolik je „nacházečů“, většina si své objevy úzkostlivě chrání, protože věřit, to se přece nenosí! Jeden ze známých katolických duchovních si posteskl, že se diví, čemu všemu musejí lidé věřit, aby nemuseli věřit v Boha!

Oslovit veřejnost a vést ji k víře je čím dál složitější, protože tempo života i jeho zdůrazňované spotřební hodnoty a požitky přebíjejí potřebu duchovního prozření. To se, opravdu, v současné době těžko prosazuje.

A tak nezbývá než vrátit se k základům, k Desateru, připomínat princip víry, naděje a lásky, s důrazem na proměnu vlastního života a příkladné služby bližním! Věřím, že s pomocí Boží si víra najde cestu k mnoha potřebným.

Projevily se nejen prohloubením ateismu, ale také radikálními změnami vztahů ke starší generaci i v péči o ni. Svůj podíl na tomto vývoji měla nepochybně i razantní kolektivizace zemědělství. Postupně docházelo ke změnám vazeb rodinného soužití, starost o rodiče a prarodiče se přenášela na zařízení státu, výměnky ztrácely svou stmelující funkci v životě rodin.

Přispělo k tomu i zrychlené pracovní tempo, honba za výkony i materiálním prospěchem, což ovlivňovalo také využívání volného času. Tento vývoj byl zpočátku méně patrný ve větších městech, kde masivně působil rozvoj různých pracovních i mimopracovních zájmů, až po bouřlivý rozmach chalupaření. Společnost dávala přednost novým formám zájmové činnosti cíleně podporované státem a hlavně politickým vedením.

Vyvážený generační poměr byl narušen i v řadě pracovních oborů, nejvýrazněji snad v oblasti školství. To nepochybně ovlivnilo také soukromí rodin a vazby mezi generacemi. Jen si vzpomeňte, kolik z nás si nese životem trvalé vzpomínky na své učitele od obecné školy až po vyšší stupně vzdělání. Kolik obětavosti vyžadovala péče o mladou generaci, dnes jen stěží oceníme, pokud nemáme vlastní bohaté vzpomínky na tuto fázi svého života.

V uvedené době byly podporovány různé mimopracovní aktivity, které samozřejmě vyžadovaly více času a tím omezovaly kontakty se staršími členy rodiny. Najednou se stávalo pravidlem, že bylo stále méně času na návštěvy starších členů rodiny, natož na nějakou soustavnou péči o ně. O to se postaral stát, který tuto část společenského života i povinností postupně uzavřel do sociálních zařízení.

To bylo na první pohled velkorysé, pro mnohé ale také pohodlné. Naučili jsme se vnímat domovy důchodců jako výraz sociální péče o seniory, ale nevnímali jsme její důsledky v mezilidských vztazích, zejména v rodinách.

Současná doba jen obtížně napravuje důsledky tohoto dřívějšího vývoje, mnohdy s údivem sledujeme, co všechno péče o starší generaci vyžaduje nejen po stránce ekonomické. Nositeli potřebných změn ale zatím nejsou samy rodiny, spíše řada dobrovolných organizací, které programově napravují předchozí nežádoucí vývoj.

Snaha o vytvoření podmínek plnohodnotného života ve vyšším věku otevírá řadu projektů, v nichž nalézají také senioři své uplatnění, využití celoživotních zkušeností i znalostí. Zatím však není patrné systematické sbližování mladých se staršími, jsou to spíše ojedinělé případy.

Přesto právě mladí dovedou ocenit přínos kontaktu se staršími. Začíná to žadoněním o vyprávění babiček a dědečků o jejich vlastním mládí, o tom, co vyváděli jejich rodiče a jak se vlastně před několika desetiletími žilo.

Škola neposkytuje dostatečně barvitý obraz podmínek života tehdejší doby, pro mladé je dnes nepochopitelné omezení cestování, studia i možnost rozhodování o vlastním životě. Devizový příslib, cestovní doložka i celní prohlášení jsou pojmy neznámé mnoha mladým lidem. Informace o těchto „vymoženostech“ je často glosována neuvěřitelným údivem a konstatováním, proč jsme si to nechali líbit!

To nemůžeme mladým vyčítat, spíše bychom se měli snažit sami zlepšit své vztahy k rodičům a prarodičům. Znamená to překonávat současný fenomén nedostatku času, na který odkazujeme při nedostatečných kontaktech s nejbližšími. Stačí si uvědomit, že času máme všichni stejně, jen s ním neumíme správně hospodařit.

Práce, odpočinek, zábava, ale i kontakty rodinné vyžadují racionální využití času s přihlédnutím k významu těch činností, které považujeme za nejdůležitější. Pro mnohé je to nepřekonatelný problém, ale je to v podstatě velmi jednoduché.

Ukazatelem skutečného vztahu k našim nejbližším i přátelům je rozměr času, který si pro ně uděláme a který s nimi strávíme. Znamená to přehodnotit své priority v práci, v životě i ve vztazích. Stojí to za tu námahu, protože tím můžeme obohatit sebe i své blízké.

Neztrácejme naději na zlepšení generačních vztahů, začněme sami u sebe. Buďme příkladem nejen svým dětem, ale i ve svém okolí a snažme se naplňovat Komenského definici: „Výchova je láska a příklad!“ Jak jednoduché!!!

Hana Vocelová

Bytostně nesnášela neodpovědné jednání alkoholiků. Byla tu pro druhé – nikoho ve svém okolí nenechala bez pomoci. Herci Ladislavu Županičovi v počátcích jeho pražské kariéry sehnala byt, přítelkyni herečce Aleně Vránové zase pomohla, když jí nespravedlivě spočítali důchod.

V příjemném a velkém bytě u Vocelových – ve vile na Hanspaulce – se konaly večírky s herci, muzikanty, básníky. Hanka byla skvělou hostitelkou, její rauty byly vyhlášené. Jako manželské dvojice jsme kromě večírků také společně chodili do sauny, např. Ladislav Županič, skladatel Jaromír Vogel a další. Vocelovi byli totiž zaujatými příznivci saunování jako součásti zdravého životního stylu.

Před pěti lety jsem Hanku po čase potkala v metru a pozvala ji ihned do literárního klubu Dialog na cestě a do zdejší náboženské obce CČSH v Karlíně. S nadšením přišla hned na nejbližší setkání ve Vítkově 13.

Již asi po měsíci mi řekla: „Víš, já se cítím tak duchovně vyprahlá a plně si uvědomuji, jak jsem právě takovéto křesťanské a ekumenické společenství potřebovala. To je přesně ono – místo, kde zase najdu sebe sama. Budu se ptát po smyslu života a hledat dialog o víře, o poezii. Tady jste srdeční, máte se rádi a jde vám o ty nejhlubší hodnoty. Jste v souladu a duchovně zakotvení. Po tom jsem toužila a tady se mé přání splnilo.“ Takhle se Hanka vyjádřila a je jistě na místě ji citovat.

Proč se v Karlíně paní Hance líbilo? Mohla si zazpívat, diskutovat o Bibli a také se věnovat poezii, recitovat v kostele po bohoslužbě při takzvané „poetické tečce“. Vybírala verše Angela Silesia, dále svého bratrance pana Černého a potom básně zdejších autorek a autorů.

Ujala se obětavě a s elánem pořádání oslav narozenin členů naší NO. Sledovala pečlivě, kdo právě má narozeniny, abychom připravili oslavu, malé pohoštění, koupili květiny, gratulovali, případně poslali dopis.

Hanka pravidelně četla kvalitní časopisy, například Respekt a Reflex, Týden, Instinkt, Hospodářské noviny. Vybírala z nich to nejzajímavější a na schůzkách našeho literárního klubu i NO nejlepší pasáže citovala.

Pozvala jsem jednou Hanu Vocelovou i na Univerzitu J. A. Komenského, kde na mém semináři vyprávěla studentům o výchově dítěte z dětského domova. Měla zkušenosti, o které se mohla podělit. Studentům mnohé poradila, přiblížila Modrý klíč, kterému příbuzní na zámku Potštejn pomáhají.

Ukázala jsem Haně první diplomní a bakalářské práce, které jsem v roce 2006 vedla, a ji to velmi zaujalo. Takže z těch několika desítek prací, které každý rok vedu, jsem k ní posílala na konzultaci vždy asi pět studentů. Vážili si její moudrosti, vstřícnosti a byla pro ně cennou konzultantkou. Byli překvapeni, že je někdo, kdo je ochoten a schopen jim naslouchat a poradit – jen tak pro věc samotnou, z lidskosti, ze zájmu se podělit o své znalosti, zážitky, názory, zralost.

Sháněla pro ně články a kontakty. Návštěva u ní byla i tří- nebo čtyřhodinová. Myšlenek a energie měla na rozdávání.

Když jsem za Hankou vloni byla poprvé v hospicu Štrasburk, už se pomalu smiřovala se svou novou situací. Věděla, co všechno musí citově opustit, odložit a co nově přijmout.

V motolské nemocnici jsem ji předtím viděla slaboučkou po chemoterapii, ale v hospicu už zase nabrala svoji osobnost. Měla opět humor a nadhled, zase to byla ona, vypravěčka, diskutérka o Bibli, šarmantní společnice.

Zeptala jsem se jí v červnu: „Hanko, letos vedu pět diplomek na téma Hospice a paliativní péče, kultura umírání. Mohu ty své studenty za tebou poslat?“

„Ano, Olgo, budu ráda, když přijdou. Všechno jim otevřeně povím. Shromáždím pro ně k tomuto tématu i články.“

A tak za ní chodili diplomanti, budoucí magistři, například paní Jindřiška Taterová, Tomáš Engelthaler (rozhodl se stát se dobrovolníkem na hospicu), Vili Schlapák, Petra Krejčová, Alena Hrdličková. Moje studenty měla Hana ráda. Vzpomínají, jak je přijímala ještě ve svém elegantním, umělecky zařízeném bytě s prostornou terasou, pohostila je dobrotami jako štědrá a vynalézavá hostitelka.

Konzultovalo s ní však i pět mediků a mediček, kteří přišli do hospicu Štrasburk na praxi. Byla pro ně příkladem statečného a vědoucího umírání, zralého přístupu bez falešné tabuizace, přitom s respektem k tomu, co nás přesahuje, k mystériu smrti a vzkříšení.

Hančin pokojík v hospici působil velmi příjemně. Byl vkusně vyzdoben výtvarnými díly, která dostala od přátel a od rodiny. Měla tu knihovničku a spoustu časopisů.

Návštěvy přátel i studentů si Hana vychutnávala, byla za ně vděčná. Radovala se z květinových darů, z petunií, bramboříků, orchidejí i růží, z vánočního květu i jmelí.

Velký zážitek pro mne byl, když jsem ji navštívila 29. 11. 2011 se studentem z Karlových Varů, který sám zpracovával téma smrti, aby se vyrovnal s odchodem své malé neteře. Osmačtyřicetiletý učitel fyziky na druhém stupni základní školy byl touto osobností nadšen. Kladl jí otázky, horlivě a pečlivě si zapisoval – i ji nechal volně povídat. Toto bylo jeho první setkání s přípravou na smrt. Hanka to páteční odpoledne perlila, byla invenční, dvě hodiny vyprávěla o svém životě, plném událostí.

Týden nato jsem ji však zastihla v horečkách, náhle přímo žhnula. Proto jsem hned volala ošetřovatele a sestřičku, aby jí poskytli pomoc. Dostala infuze a kyslíkový přístroj.

V tu chvíli započala Hančina cesta na druhý břeh. Jak během posledního měsíce slábla, citově zrale se postupně odpoutávala od všeho a od všech, které měla ráda. Byla statečná. Prožívala duchovní moudrost. Těšila se již do nové dimenze. Spoléhala na Boha: „…ty se mnou jsi, nebojím se údolí šeré smrti…“ Věděla, že vposledu zůstává Ježíš.

Zeptala jsem se Hanky na své další pravidelné páteční návštěvě: „Máme přijít s Václavem v pátek nebo v sobotu, tedy na Štědrý den?“

„Přijďte v sobotu, jsem ráda, že tady budu někoho mít,“ odpověděla na dotaz. Horečky opadly, neměla bolesti, ale byla slabounká.

A tak jsme se u Hanky cestou na rodinnou oslavu na půlhodinku zastavili. Byla velmi slabá, ale chtěla s námi mluvit, vnímala, podávala ruku. Ještě vykouzlila úsměv.

„Olgo, jak se ti líbí básně pana Thieleho o Potštejně,“ zajímala se o můj úsudek o knize z její malé příruční knihovničky. Byla to jedna z posledních knížek, které měla při sobě po zbývající dny svého života. Jako vlastenka měla ráda Husa, Chelčického, Komenského, o kterých Thiele ve svých verších psal.

Potom nám krátce vylíčila prosincovou návštěvu dobrovolnice, třicetileté matky dvou dětí, věřící ženy. Pochvalovala si, jak si s mladou ženou hezky popovídala. Těšila se na její další návštěvu. Ta už se ale neuskutečnila.

Ráda bych ještě řekla, že Hanka Vocelová byla živým důkazem toho, že se lze smiřovat s nemocí a klidně se připravovat na smrt, která je přirozeným završením života.

Ráda jsem se s ní několik měsíců modlila, četla ze žalmů a připravovala jsem pro ni pravidelně malou hospicovou pobožnost u jejího lůžka. Bibli měla zažitou, zajímala ji mystika, v koupelně si zpívala písně ze zpěvníku, což ji posilovalo.

Příprava na smrt je totiž pro člověka velkým životním úkolem, který se týká bez výjimky nás všech. A křesťansky osvíceným lidem se na tomto úseku života dostává zřetelné a obdivuhodné pomoci a naděje, protože v pokoře vyhlížejí spásu.

Olga Nytrová