Důkazem, že ekumenické principy mezi vojenskými kaplany nejsou v žádném případě pouhou formalitou, může být mimo jiné skutečnost, že v současné době je hlavním kaplanem duchovní Církve československé husitské, ačkoli většina vojenských kaplanů jsou římskokatoličtí kněží.

Vojenská duchovní služba našla v armádě samotné své jasné místo a vojenskou veřejností je považována již spíše za přirozený prvek, než za něco diskutabilního. I samy církve si stále více zvykají na potřebu soustavněji hledat vhodné duchovní nejen pro vedení sborů a farností, ale také za účelem vyslání do služby mezi vojáky.

Možná také proto, že jednotlivé církve stále více vnímají, že duchovní, který se po několika letech vrací ze služby v armádě zpět do církevních služeb, může církvi pomoci v hledání jejích cest dialogu se současným světem.

Vojenské prostředí je velmi specifické. Na jedné straně je sjednocené tím, že jej tvoří v průměru mladí lidé, kteří jsou stoprocentně zdraví, fyzicky nadprůměrně výkonní a tudíž nezlomně sebevědomí. Toto vědomí vlastní síly je umocněno nesmírným potenciálem zbraní, které jsou do rukou armády svěřeny naší společností.

Vedle toho je však armáda také unikátní a velmi pestrý sociologický vzorek společnosti, kde se setkávají lidé z různých koutů naší země a z různých vrstev naší společnosti. Vojenské povolání přináší především dilematizující zkušenosti, zakoušení blízkosti smrti nebo setkání tváří v tvář s opravdovou bídou a bolestí světa.

Tím poskytuje vojákovi vydatné otázky po smyslu světa a života a nutkání k nestrojenému hledání odpovědí. To je ta obrovská vnitřní dynamika vojenského prostředí, uprostřed které se nalézá vojenský kaplan a je žádán o doprovázení, sdílení nebo vedení.

Vojáků, kteří se hlásí k některé křesťanské církvi, je v armádě zhruba stejné procento jako v české společnosti obecně. Všichni vojenští kaplani však mohou dosvědčit, že vůle k duchovnímu životu, k vnitřnímu zakotvení, je obrovská u těch všech, kteří, s ohledem na své povolání chránit životy svých blízkých se zbraní v ruce, musí i přes svůj mladý věk sepisovat závěti.

Je to živé, nad míru intenzivní a oboustranně vstřícné setkání církve s těmi, kteří ještě nenašli v církvích svůj domov, ale nalézt by si ho přáli.

Je také zřejmé, že duchovní, který je nebo byl vojenským kaplanem, má možnost obohatit a rozšířit horizonty služby své církvi, například v obzorech teologického a pastoračního fenoménu, který nikdy nepozbyl platnosti, ale v naší společnosti a vůbec západní civilizaci je tolik opomíjený, totiž v takzvané „mužské spiritualitě“.

Je dobré, že Církev československá husitská, s ohledem na své historické kořeny, patří k těm současným českým církvím, které prokazují velkou vůli a tvořivou ochotu doprovázet naše vojáky v jejich úsilí o nalezení toho, který je Cesta, Pravda a Život.

pplk. Mgr. Jan Kozler
hlavní kaplan Armády ČR

Kalendář Blahoslav 2011