Doc. Jan Kačer (* 3. 10. 1936, Holice – † 24. 5. 2024, Praha) byl český divadelní a filmový režisér, herec, pedagog a spisovatel. Patřil k výrazným osobnostem českého divadla a filmu druhé poloviny 20. století.
Vystudoval režii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Po studiích působil v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, kde se podílel na vzniku výrazné herecké a režijní generace. V roce 1965 se stal jedním ze zakladatelů pražského Činoherního klubu, jehož inscenace významně ovlivnily podobu českého divadla 60. let.
Později působil mimo jiné v Divadle E. F. Buriana, Divadle na Vinohradech a v Národním divadle. Jako režisér připravil řadu inscenací českého i světového repertoáru a pracoval také v zahraničí, například v Norsku a Švýcarsku. V Národním divadle působil v letech 1990–2015.
Výraznou stopu zanechal také jako filmový a televizní herec. K jeho známým filmovým rolím patří snímky Smrt si říká Engelchen, Každý den odvahu, Návrat ztraceného syna, Nikdo se nebude smát, Údolí včel nebo Sedmý den, osmá noc. Spolupracoval s významnými českými režiséry, mezi nimiž byli Ján Kadár, Elmar Klos, Evald Schorm, Hynek Bočan a František Vláčil.
Vedle divadla a filmu se věnoval pedagogické, literární a občanské činnosti. Od roku 1995 stál v čele Nadace Charty 77. Je autorem vzpomínkových a autobiograficky laděných knih Jedu k mámě, Mírnou oklikou, K přátelům a Zadními vrátky.
Jeho manželkou byla herečka Nina Divíšková (1936–2021), s níž prožil více než půl století. Měli spolu tři dcery.
Za svou uměleckou a občanskou činnost získal řadu ocenění. V roce 2014 obdržel Senior Prix Nadace Život umělce. Byl nositelem Medaile Za zásluhy I. stupně a v roce 2016 mu byl propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka IV. třídy. V roce 2021 získal Cenu České akademie divadelníků za celoživotní působení v divadle a filmu.
Život plný nálezů a ztrát
Novorozeně vpadne na svět a jeho oči jsou čisté a vědoucí. Svoji moudrost, získanou kdesi v neznámu, ztrácí nalezením prvních slov. Získává maminku a tátu a zisk dá zapomenout na dálku, odkud přichází.
Místo na hodinu klavíru jde na fotbal. Jedno získá, druhé ztrácí. Chce být hasičem a stane se lékařem. Miluje Evičku, ztratí ji a získá Jitku. Touží po Americe a žije v Chrudimi. Chce být věčně mladý a stárne. Věří v dobro a žije uprostřed zloby. Touží po klidu a nečinnost ho zabíjí.
Život se mu krátí, ale jeho sladkost sílí. Už není krásný a pevný, ale jeho zvědavost a touha neslábne. Už už ztrácí všechno, přichází jedna nemoc za druhou a náhle získává…poznání, že dosud nic nepoznal, že jsou krajiny, které nenavštívil, že obdivuje ty, které přehlížel, že jsou hodnoty, o kterých na fotbalovém hřišti zrzavého mládí neměl ani potuchy.
Že touží vzít všechno od začátku znova. Že teď už ví, co stojí za to a že to ví na několik životů, že by chtěl rozdávat, že je plný zkušeností a rad, že i ty jsou vzácné a nenahraditelně poctivé.
Ztratil mnoho a náhle ví, že získal víc. Že mu chutná jiné jídlo, že těch několik přátel, co zbylo, jsou ti nejlepší, že ti, kteří odešli, jsou nejvzácnější, že je pořád v duchu s nimi.
Poznává, že se podobá své matce, že má tátovy ruce, že jeho děti jsou milované bytosti, že vnoučata přicházejí na svět stejně vědoucí a oslněná, jako byl kdysi on. Vidí v tom zázrak.
Obdivuje život, chce mu děkovat za všechny nálezy a ztráty. Je mu blaze a touží udržet a zachytit dobro, chce pobýt a zvěstovat, že přemohl sílu peněz a falešné pýchy i ctižádosti.
Že se naučil žít s nemocí a nedostatkem, že to všechno s radostí vypoví a předá…a potom všechno ztratí.
Ale i v té ztrátě je zakleto pokračování, které už přesahuje jeho vědomí a možná pokračuje kdesi v tajemném modru, odkud přicházíme.
Uveřejněno v knize Věry Ludíkové Pošli to dál III – Kniha vzkazů lidem i vesmíru
