Ladislav Muška (* 17. září 1928, Semily – † 30. listopadu 2023) byl český spisovatel, prozaik, dramatik, publicista, recenzent a operní zpěvák. Svůj profesní i tvůrčí život spojil především s Ústím nad Labem a severními Čechami.
Narodil se v Semilech nedaleko pstruhové říčky Olešky a vztah k rybaření ho provázel po celý život. Rybolov se stal také námětem jeho první knihy. Původně pokračoval v rodinné tradici, vyučil se sladovníkem a získal vzdělání v tomto oboru. Během zaměstnání však v Praze studoval sólový zpěv a další obory související s profesí divadelního zpěváka.
Dva roky zpíval v Armádním uměleckém souboru. Od roku 1951 do konce roku 1988 byl členem ústecké opery, kde se postupně ze sborového zpěváka vypracoval k sólovým rolím. Působil zde také ve vedoucí funkci a ještě v důchodu pracoval jako lektor dramaturgie.
První povídku publikoval v roce 1959. Postupně přispíval do regionálních i celostátních novin, časopisů a sborníků, mimo jiné do Literárních novin, Hosta do domu a Plamene. Jeho texty vycházely rovněž v zahraničních periodikách a rozhlas vysílal jeho povídky, literární pásma i dvě rozhlasové hry.
V roce 1970 měla vyjít jeho povídková kniha Pátého dne stvořil rybu. Přestože již byla vytištěna, její vydání bylo zakázáno a celý náklad byl rozemlet. Ladislav Muška následně nesměl oficiálně publikovat, a jeho texty proto vycházely pod šifrou nebo v zahraničí. Jeho Pihovatou princeznu uváděla tři divadla pod pseudonymem. Od roku 1983 připravoval pro ústecké divadlo cyklus představení pro děti Pojďte si hrát do divadla, který měl čtyři premiéry ročně.
Po listopadu 1989 inicioval obnovení časopisu Severočeský dialog a stal se jeho redaktorem. Výrazně se zapojil také do organizování literárního života severních Čech. Patřil k zakladatelům Severočeského klubu spisovatelů a dlouhá léta stál v jeho čele.
Jeho literární tvorba zahrnuje povídky, novely, romány, detektivní příběhy, humoristické prózy, fejetony, aforismy, knihy pro děti i divadelní a rozhlasové texty. Charakteristický je pro něj osobitý humor, nadsázka, vypravěčský temperament a schopnost nacházet neobvyklé příběhy i v obyčejných každodenních situacích.
Za svou literární a kulturní činnost získal řadu ocenění. V roce 2008 mu byla udělena Cena primátora města Ústí nad Labem za přínos ústecké kultuře. V roce 2009 získala jeho detektivní povídka Příliš mnoho pistolí Cenu Jiřího Marka za nejlepší českou detektivní povídku.
Přehled tvorby
Knižní tvorba
Na silnějším konci prutu – povídky, Severočeské nakladatelství, Liberec, 1962
To všechno člověk – spoluautor, Severočeské nakladatelství, Liberec, 1964
Pohádky z Hubaté pohody – dvě vydání, Severočeské nakladatelství, Liberec, 1965
Pátého dne stvořil rybu – povídky; kniha měla vyjít v roce 1970, již vytištěný náklad však byl zakázán a rozemlet
Amorek má mušku – aforismy, Horák, Ústí nad Labem, 1991
Kočky přes cestu – causerie, Magnet, Praha, 1991
Vážení truchlící a ostatní hosté – autentické zápisky, Fabio, Louny, 1993 a 1999; Louč, Ústí nad Orlicí, 2002 a 2004
Casanova píše Lorenzu da Ponte – bibliofilie, Kapucín, Duchcov, 1994
Příběhy stříbrných rybníků – příběh pro děti, Blahoslav, Praha, 1994
Malířův kocour a kocourův malíř – pohádka, Blahoslav, Praha, 1994
Zápisky z cest za tajemstvím ostrova Žena – epištoly, Fabio, Louny, 1997
Dovolíte, signore Giacomo? – aforismy, Kapucín, Duchcov, 1998
Jediný na světě – bibliofilie, Fabio, Louny, 1998
Ostrov u čtyř olší – román pro mládež, Albatros, Praha, 1999
Můj táta Bivoj – povídky, Městská knihovna Semily, 2000
Postřehy – aforismy, společně s L. Przeczkem a J. Poláčkem, Gumruch, Praha, 2000
Hrůzy ústecké opery – Město Ústí nad Labem, 2000
Co dům dal – aforismy, Louč, Ústí nad Orlicí, 2001
Žena je tvé jméno – apokryfy, Žár, Ostrava, 2002
Miláčkové – povídky společně s B. Klímovou, Žár, Ostrava, 2002
Jako chmýří pampelišek – bibliofilie, Městská knihovna Semily, 2003
Zlato – novela, Kapucín, Duchcov, 2003
Proč koušeme, my, psi? – aforismy, Kapucín, Duchcov, 2004
Bílé myšlenky – aforismy společně s M. Zlatohlávkovou, Knihovna Ústí nad Labem, 2004
Bílé myšlenky II – 2004
Bílé myšlenky III – 2005
Ve věku náhradních dílů – povídky a fejetony, Knihovna Ústí nad Labem, 2006
Ladislav Muška byl rovněž zastoupen v řadě literárních sborníků, z nichž některé sám uspořádal. Psal povídky, fejetony, aforismy, prózu pro děti a mládež, divadelní a rozhlasové texty a pravidelně publikoval v periodickém tisku.
Oko blbec
Titulku se nedivte. Když vám přijde výzva, abyste zaplatili pokutu za rychlou jízdu, ráno jste si polili novou košili kafem a přitom rozkřápli oblíbený hrníček, taky řeknete, to zas bude den blbec. Proč by nemohlo být blbec oko? Takové oko mám já. Levé. A mám na to papír od paní doktorky O.
Nejdřív jsem měl v tom oku cvrčka. Nikoli zvukového, to oko nesvede, zato vizuálního. Prostě se mi v tom oku začalo cvrkavě třepat, zejména po ránu. Později se ten vizuální cvrček unavil. Taky nesnáší brýle, hned toho cvrkání nechá. Místo toho se mi rovné linie viděné tím okem začnou všelijak vlnit a prohýbat. Neplatilo na to nic, a tak jsem se objednal k oční lékařce paní doktorce O.
Je to usměvavá mladá dáma, příjemná na pohled ze všech stran, ať už vám cvrká oko nebo ne. Taky sestřička je podobného vybavení, jenže ta mě jen usazuje v temné komoře bradou a čelem do aparátu, který připomíná gilotinu. Zato paní doktorka si sedne z opačné strany, svítí na mě paprskem a kouká mi zblízka do cvrkavého i necvrkavého oka. Sedí tak blízko, že se neubráním myšlence, co kdybych paní doktorku objal i s tím aparátem – ten by se později mohl eliminovat. Jestli by ze tmy přiletěla facka…
Tímto způsobem paní doktorka O. zjistila, že mám věkem podmíněnou makulární degeneraci. Mám oko degene, čili blbý.
„Propána, paní doktorko,“ děsím se. „To abych přestal lítat ve svém éroplánu!“
„No,“ pouvažovala milá paní doktorka. „Bude lepší, když si pořídíte nějaký starší vrtulník. Hlavně si ale kupte lék s luteinem.“
Název léku jsem si přečet v barevné brožurce, kterou jsem dostal zdarma. I lék byl o něco levnější než ojetý – vlastně olítaný – vrtulník. V té brožurce jsem navíc nabádán, abych denně zíral na přiloženou nevyplněnou křížovku na křídovém papíře. Křížovka má uprostřed tečku. Kdybych čáry té křížovky viděl za čas jinak, mám to paní doktorce hlásit. Jenže mé degenerované oko na té křížovce vidí pořád stejné vlnovky a já s ním vedu takovýto dialog.
„Kam čumíš, mý blbý voko?“ ptám se.
„Jsem blbý, tak čumím do blba,“ odpovídá. „Kdybych bylo chytrý“.
„Tak co?“
Oko se chvíli cítilo zaskočeno, pak se vilně zakřenilo, neboť v něm převládl mužský element. Pod jeho vlivem pokračovalo.
„Vidím na tý pitomý křížovce samý křivky. Oblý křivky, prosím! Oblý jako ženský boky a jiný atributy ženských figur. Kdybych bylo chytrý a ne degenerovaný, koukalo bych na originály těch křivek a ne na nějakou debilní křížovku…“
Budu se muset zeptat paní doktorky O., jestli to mý oko nekecá. Je přece degenerovaný. Je to oko blbec.
