Mgr. Aleš Jaluška (* 6. 9. 1947, Praha) je český teolog a bývalý duchovní Církve československé husitské, dlouholetý vězeňský kaplan a pedagog.
Původně se vyučil elektrikářem a nastoupil na vojenskou školu. V letech 1969–1973 studoval na Husově československé bohoslovecké fakultě. Během studia prošel osobní cestou k víře a po jeho dokončení se stal duchovním Církve československé husitské.
Jako farář působil nejprve na severu Čech, dlouhá léta ve Velkých Hamrech a Držkově, a od roku 1988 v Lomnici nad Popelkou. Vedle duchovní služby se věnoval také sociální práci; v Lomnici nad Popelkou se podílel na založení zařízení Rváček pro mládež se zdravotním postižením.
Významnou část jeho života představovala vězeňská duchovenská služba. Po nepokojích ve Věznici Valdice na konci roku 1989 začal do věznice docházet jako duchovní a později zde působil jako vězeňský kaplan. Ve Valdicích pracoval více než dvě desetiletí, především s dlouhodobě odsouzenými a pachateli závažných trestných činů. Věnoval se rovněž pomoci bývalým vězňům při jejich návratu do běžného života.
Své dlouholeté zkušenosti z vězeňské duchovenské služby předával také studentům Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy, kde vyučoval problematiku pastorační práce s delikventy a jejich rodinami.
K jeho celoživotním zájmům patří horolezectví. Účastnil se několika expedic do Himálaje a dlouhodobě byl spojen s horolezeckým prostředím Českého ráje. V roce 2013 získal Cenu hejtmana Libereckého kraje za péči o věřící i nevěřící a za pomoc při povodních.
V roce 2024 ukončil svou službu v Církvi československé husitské poté, co byl několika ženami obviněn ze sexuálního obtěžování.
Z tvorby
Duchovenská služba ve věznicích
„Jsou v tom kriminále aspoň nějací věřící? Snad nevěříte, že byste mohl některého z těch grázlů obrátit? A proč tam vůbec chodíte?!?!“ Tak nějak zní většina otázek, s nimiž se během mé téměř dvacetileté kaplanské služby ve věznici Valdice setkávám.
Odpověď občas začínám dotazem, čím lze měřit víru druhého člověka, jaké má jednotky a kde lze koupit „vírametr“, schopný objektivně stanovit velikost víry zkoumaného jedince. A pokračuji ujištěním, že jsem se nejen ve věznici nikdy nepokusil žádného zdravého dospělého člověka obrátit: i z boku na bok to musí udělat každý sám.
Tak jak bych za něj mohl provést změnu jeho životního stylu? Cílů, které si vytkl? Cest, po nichž k jejich dosažení šel? Jak bych za něj mohl změnit to, co jej přivedlo do střetu s Desaterem i se zákonem a tím do věznice?
Každý sám za sebe musí přijmout fakt, že v minulosti si vytkl špatný cíl. Nebo že k obecně přijímanému a správnému cíli šel po špatných, zločinných, hříšných cestách. Takovéto přiznání je velmi těžké a bolestné i v „civilním“ životě.
Natož ve vězení, kde si každý již ve vazbě vytváří čím dál dokonalejší a propracovanější obhajobu, dokazující, že jeho obvinění je výsledkem intrikující manželky. Jejího milence. Tchyně. Závistivého souseda. Policistů. Negativních astrálních sil… Nebo jde o sebeobranu či nešťastnou náhodu, při níž mu oběť na ten nůž naběhla. Devětkrát. Zády…
Čím déle si lež o své nevině opakuje, tím víc jí věří. A tím těžší je pro něj se jí vzdát a přijmout fakt, že sám spáchal něco odsouzeníhodného. Mimochodem: zvláště u prvotrestaných vrahů často přicházím na to, že sami vraždu opravdu a poctivě odsuzují a že tato lež je i obranou vlastního svědomí před hrůzností poznání, že oni sami svou životní situaci řešili něčím tak zavrženíhodným.
V přivedení k pravdivému pohledu na svou minulost a na kořeny svého jednání vidím jeden z hlavních úkolů své kaplanské činnosti ve věznici. Druhým je dovedení daného člověka k přijetí a osvojení si životních hodnot a cílů i cest k jejich dosažení, které budou v souladu s Desaterem.
Zda se mi to někdy povedlo, nevím. A nikdy se to nedovím, pokud bude dotyčný člověk ve výkonu trestu, kde není vystaven řadě pokušení, se kterými se sejde v civilu.
Vím však, že již více než patnáct bývalých valdičáků žije déle než pět let v „civilu“ tak, že nemusí obelhávat své svědomí pohádkami o intrikách či nešťastných náhodách. A že se nemusí bát policistů. Všichni – s výjimkou jednoho z nich – mají rodiny, o něž se řádně starají. Se všemi se občas setkávám a u několika z nich se pyšním naším přátelstvím.
Nevím, zda je to hodně nebo málo. Nevím ani, jak moc jsem k tomu přispěl sám. Vím jen, že tito lidé jsou v pořádku. A doufám, že těch, kteří jsou na tom stejně a o nichž nevím, je víc.
Aleš Jaluška, vězeňský kaplan
Kalendář Blahoslav 2011
