Táňa Fischerová (* 6. 6. 1947, Praha – † 25. 12. 2019, Černošice) byla česká herečka, spisovatelka, moderátorka, občanská aktivistka a politička.
V letech 1967–1973 byla členkou pražského Činoherního klubu, kde spolupracovala s významnými osobnostmi českého divadla. Hrála například v inscenacích Narozeniny, Na ostří nože, Višňový sad, Na dně a Strýček Váňa. Po vynuceném odchodu z Činoherního klubu působila v Divadle Jiřího Wolkera a hostovala na dalších scénách.
Výrazně se uplatnila také ve filmu a televizi a spolupracovala mimo jiné s režiséry Evaldem Schormem, Antonínem Mášou, Jaromilem Jirešem a Karlem Kachyňou. Vedle herectví se věnovala moderování, literární tvorbě a uměleckému přednesu.
Byla autorkou několika knih, mezi něž patří například Lydiiny dveře (1994) a Bílý den… a jiné příběhy (1999). Za umělecký přednes získala Cenu Křišťálové růže.
Významnou součástí jejího života byla občanská a charitativní činnost. Působila mimo jiné ve správní radě Nadace Vize 97, v občanském sdružení Remedium, v Herecké asociaci a Amnesty International. V letech 2002–2006 byla poslankyní Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Z úvah Táni Fischerové
Dva texty věnované hledání vnitřního světla, naději, osobní odpovědnosti a dialogu mezi lidmi.
Světlo hledáme všichni
Hledáme je ve druhých lidech, hledáme je sami v sobě. Když někdo světlo v sobě má, druzí se v jeho přítomnosti cítí šťastnější. Vlastně je to spíš pocit, něco, co je těžké definovat, protože se tím dotýkáme hranic mezi zemí a nebem.
Hledat světlo v sobě je ještě těžší, protože to znamená nekonečnou práci na nás samých. Světlo je totiž plaché a těkavé. Snadno uniká, ztrácí se nám, plamínek doutná, komíhá se ve tmě. A přece je to ten nejdůležitější životní úkol. Najít v sobě světlo, rozsvítit je a pronést je tmou.
Číst celé
Pak můžeme někdy zahlédnout i anděly, protože andělé jsou ze světla, ze stejné látky. Jenže příliš často žijeme v tmách, podléháme tlaku doby a materialismu a zdá se nám, že není světlo ani na konci tunelu. Pak ztrácíme naději i víru a tma houstne a hrozí nás zadusit. Proto si nakonec každý musíme najít a udržet vnitřní světlo, naději stvořit v sobě, i když vnější poměry ukazují pouze tmu.
Možná to je právě cena světla. Není zadarmo, nerozdává se, neprodává se v supermarketech. Musíme je pracně najít a sami v sobě rozsvítit, ve shodě s mravními nadčasovými zákony, které budujeme z vlastní svobody a vlastního rozhodnutí. Ale potom máme jistotu. Nikdo nám je nevezme a nikdo je nemůže zhasnout. Je to nejkrásnější životní úkol.
Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě 2, Praha, Blahoslav 2006
O dialogu, naději a odpovědnosti
Poslední dobou se často setkávám s různými lidmi dobré vůle. S těmi, kteří se zajímají o vývoj naší společnosti, našeho světa, kteří jsou přinejmenším ochotni někam přijít a angažovat se nad rámec našich zvyklostí. Přes tuto dobrou vůli a úctu jednoho ke druhému často zjišťujeme, že se těžko domlouváme, protože jsme různí a každý z nás vidí věci trochu jinak. Řešení pak nezná nikdo. Trápí mne to přesto, že tomu rozumím.
Všichni máme v sobě vloženou skrytou duchovní jiskru, ale nemůžeme se k ní dostat. Někdy si myslím, že žijeme v době rozkladu, rozpadu a úplné atomizace, v době, kdy nejsme schopni nic zrodit. Jsme-li však u dna, můžeme už jenom stoupat nahoru. Jsem přesvědčena, že ta naděje už je tady. Z trápení se rodí síla.
Náš svět soutěže ve všech oborech, materialistické pojímání světa a reklamní způsob života, kdy už prodáváme všechno, od vlastního jména, přes vlastní soukromí až po vlastní děti, dusí naději a ničí budoucnost. Právě proto ale přibývá těch, kdo se brání tomuto způsobu života.
Dialog mezi lidmi, aktivita, osobní účast, která překračuje hranice soukromého, solidarita a ochota sdílet s ostatními společný prostor, to jsou hodnoty, které bude víc a víc lidí přijímat a hájit. Protože bez nich je svět mrtvý a umíráme.
Jak napsal kdysi Antoine de Saint-Exupéry: „Nenávidím svoji dobu ze všech sil, člověk v ní umírá duchovní žízní.“ Tu žízeň dnes pociťujeme zvlášť palčivě a proto jsem si jista, že tlak, pod kterým žijeme, vyvolá zpětnou reakci.
Začít ale musíme každý u sebe. Jenom ten, kdo se pokouší pracovat na sobě, může něco dát i druhým. Kdo najde svobodu v sobě, bude chránit i svobodu jiných. Je to ale cesta klopotná a dlouhá. Jsme ale na ní všichni a jeden druhého potřebujeme. A bez dialogu, někdy třeba i beze slov to nejde a nepůjde.
Táňa Fischerová, herečka, poslankyně
Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě, Praha, Blahoslav 2005
Instrukce k věčnosti – prezentace básnické sbírky v Karlíně
Táňa Fischerová se účastnila prezentace básnické sbírky Olgy Nytrové a Františky Vrbenské Instrukce k věčnosti. Atmosféru setkání zachycuje dobový článek a fotografie.
