Poznám na lidech, zda si nesou svoji hořící svíčku, nebo zda je ta jejich vnitřně zhaslá. Stačí slovo, úsměv, kousek sluníčka, aby v člověku opět zazářila. Lidé ve věznicích však většinou mívají svíci zhasnutou. Ublížili někomu, zabili. Když se trápí, stydí se, litují svého činu a kají se, plamínek se opět rozsvěcí. Neseme v sobě všichni Boží jiskru.

Mám ráda knihu od Khalila Džibrana Prorok. Když se mě diváci ptají, co bych jim doporučila, kde načerpají sílu, říkám, že například právě z této knížky. Džibranova literární práce je podle mne lékem; naznačuje odpovědi na prapodstatu bytí a nedá se přitom tvrdit, že uváděné hodnoty jsou laděny křesťansky nebo buddhisticky.

Můj názor je, že bez určitých podmínek a nahrávajících souvislostí se zločin nestane. Jakmile však společnost podporuje především konzumní přístup k výrobkům, podporuje tím i to, že lidé, kteří „musejí mít“ předměty, po nichž touží, si svoje přání splňují na úkor druhých. Chamtivost je zlá věc. Záleží na nás, jak životní situace zvládáme a jaké si vytváříme podmínky. Prosme spíše za trápení, to nás tříbí a očišťuje, kdo žije pohodlně a v blahobytu, ten zblbne.

Moje maminka v osmnácti letech přišla o nohu a musela nosit protézu. Přesto nijak nezatrpkla. Naopak získala nadhled nad životními strastmi tím, že se přiklonila k buddhismu. Ovlivnila v tomto směru mne i sestru Blanku. Říkávala každé z nás: „Přijmi cestu, která je ti dána z nějakých důvodů, poděkuj a snaž se pochopit svůj úkol a úděl a zvládnout je co nejlépe.“ Milovala venkov, celý život strávila v domku se zahradou, kde se starala o mnoho zvířat.

Maminka nás učila, že se nemáme vyhýbat překážkám, že nás jejich zdolávání utužuje. „Neboj se překážek a zůstaneš člověkem, zvládej je, nebuď pohodlný,“ zdůrazňovala. V březnu mi moje milovaná sestra zemřela, ale stále ji vnímám, napojení existuje. Vztah s ní mi dodává sílu. I můj muž Pavel před nedávnem těžce onemocněl. Člověka to všechno semele, ale jste-li vyzbrojeni zralými myšlenkami a postoji, unesete břemeno života.

Jsem vděčná, že mám hereckou práci. Ráda bych udržovala svíčku těch ostatních hořící. A myslím, že právě moje role slepé ženy ve hře Mayo Simona, Návod na přežití, vnitřně publikum zapaluje. Přeji si, aby bližní byli ohleduplní a vstřícní k trápení a k potřebám druhých, tedy lidští.

Mám teď také své zdravotní trápení, se srdcem. Onemocnění musím umět přijmout a je mou povinností informovat se o něm co nejzevrubněji. A tak pátrám, co mi nemoc dovolí a co ne, co obnáší. Je třeba se s chorobou dohodnout, když už přišla.

Jako příklad ženy, kterou mám ráda, a která si dokázala poradit s nelehkým osudem, bych chtěla uvést Táňu Fischerovou. Ona také udržuje svíčku těch ostatních hořící. Když se jí před lety narodilo postižené dítě, byla nejprve zoufalá, ale pak přijala to, co jí život nabídl.

Našla cestu vedoucí k hlubokému pochopení, ke vzájemné lásce. Uvědomuje si nyní, že ji spolužití se synem navíc obohatilo o statečnost v osobním životě.

Handicapovaní nejsou zištní a chamtiví, neženou se za mocí, majetkem a mocenskou pozicí, nehledají kariéru, ale prožívají bytí jako takové, jako prvořadou hodnotu, a tomu bychom se od nich měli učit. Oni jsou šťastní ze samotné existence.

Závěrem bych ráda zdůraznila, že dobra je na světě rozhodně víc než zla. Dobro je ovšem potichu, je skromné a pokorné, kdežto zlo se projevuje hlučně a hřmotně. Duchovně krásných a ušlechtilých lidí je opravdu hodně, to mohu potvrdit. Například dalajláma září soucítěním, laskavostí, vyzařuje věčnost.

Mezi politiky všeobecně není podle mého názoru moc bytostí vyzařujících světlo, k výjimkám patří Václav Havel. Podívám-li se do nedávné minulosti, ušlechtilý duch Masarykův byl klidný a vyrovnaný. Naopak Hitler, Stalin, Mussolini a jim podobní byli hluční. Co svíček uhasili!

Lidé, kteří v sobě mají víru, pokoru před Stvořitelem a vděčnost, vyzařují světlo. Jejich svíčka hoří.

Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě 2 (Praha, Blahoslav 2007)