Na konci srpna jsem jela k Věrce na návštěvu. Věrka s rodinou bydlela a stále bydlí na vesnici, v typickém venkovském domě se sedlovou střechou a okny plnými muškátů, s přilehlými hospodářskými budovami. Dvůr je dlážděný kameny, roste tam možná již stoletý ořech, který za horkých letních dní dopřává příjemný stín a na podzim velké množství ořechů. Rovněž je na dvoře studna, která je vystavěna z kamene a zdobena rumpálem.

Nikdy nezapomenu, jak jsem otevřela veliká dřevěná vrata, vstoupila na dvorek a jaký nádherný pohled se mi naskytl. Po dvorku pobíhalo jedenáct štěňat, jedno krásnější než druhé. Ve stínu ořechu odpočívala máma Alma a spokojeně pozorovala svoji drobotinu. Když mě uviděla, zpozorněla a rozběhla se mi vstříc. Přiběhla, očuchala si mě a zřejmě jsem se jí zamlouvala. Potom se zase vrátila na místo, odkud měla báječný výhled na celý dvorek a svoje potomstvo.

Stála jsem tam v němém úžasu a pozorovala to nádherné hemžení. Věrka mi tehdy řekla: „Jen si sedni a dívej se.“ A skutečně jsem se posadila na vyvýšený sokl u studny a pozorovala štěňata a jejich mámu. Některá štěňata o mě nejevila zájem a nenechala se vyrušit ze svých her. Jiná pobíhala po dvorku a přiběhla se na mě alespoň podívat a očuchat si mě.

Až na jedno. Bylo celé černé se světlým bříškem. Tohle štěně na mě doráželo, běhalo kolem mě a chtělo, abych mu házela míček a přetahovala se s ním o kus látky. Dováděli jsme celé odpoledne. Pak nastal čas odjezdu a já seděla u studny a naposledy se rozhlížela po dvorku plném radosti, živelnosti a života.

V průběhu odpoledne jsem se dozvěděla, že štěňátko, které na mě neustále doráželo, dostalo jméno po své mámě – Alma. Almička se uvelebila vedle mě, položila si hlavičku do mého klína a usnula. A já najednou věděla, že bez ní domů neodjedu. Tohle chlupaté nic si mě vybralo za pána.

Alma vyrůstala s našimi syny, Honzíkem a Fandou. Z Honzíka vyzařovala nervozita, kterou Alma instinktivně vycítila. Fandu však milovala a měla ho za své štěně, které nikdy neměla. U našeho domu je veliká zahrada s ovocnými stromy a dvůr, na kterém také býval velký ořech. Za horkých letních dnů nám poskytoval příjemný stín.

Na trávě měli kluci rozprostřenou deku, na které si hráli. Honzík byl o rok starší, a tak už běhal po zahradě. Fanda se to léto naučil lézt. Kromě lezení se velmi rád přemisťoval válením sudů a dokázal se dostat z místa na místo neobyčejně rychle. Alma je hlídala. Když se jí zdálo, že je Fanda už příliš daleko, došla si pro něj. Své štěně by uchopila za krkem, Fandu chytila za plenku a v zubech ho odnesla zpátky na deku. Bylo úžasné pozorovat, s jakým citem ho nesla. Ti dva byli nerozlučná dvojka a Fanda byl jediný, koho pustila do své boudy.

Jednou jsem chtěla Fandu potrestat za nějakou lumpárnu a plácla jsem ho přes zadek. Vzápětí jsem se sama ocitla na čtyřech. Alma mi dala jasně najevo, že tohle v její přítomnosti dělat nemám.

Denně jsme chodili na několikakilometrové procházky, aby se mohla v polích a na loukách dostatečně vyběhat. Vždy však popoběhla jen několik desítek metrů před nás a nikdy nás neztratila z dohledu. Když byly Fandovi asi tři roky, začal vodit Almu na vodítku do města sám. Lidé se mě ptali: „To nemáte strach nechat tak malého chlapce vést tak velkého psa?“ Neměla jsem. Alma byla vycvičená tak dobře, že chodila výhradně po přechodu a nedovolila si udělat ani krok navíc, když ji vedl její miláček Fanda.

Tak jako přibývají léta a neduhy lidem, přibývají i zvířatům. Alma ve svých jedenácti letech ochrnula na zadní nohy, což u velkých psů není neobvyklé. Její zdravotní stav se rychle zhoršoval a mě stále více bolelo dívat se na ni a vědět, že jí nedokážu pomoci. Ráda by vyběhla ven. Díky své povaze a životu s dětmi zůstala ve svém nitru po celý život štěnětem, ale tělo ji zradilo.

Když se už pohybovala jen pomocí předních nohou, měla bolesti a ztratila kontrolu nad svým tělem, šli jsme za veterinářem Pavlem s prosbou, zda by mohl Almičku uspat. Nechtělo se mu do toho, ale když ji uviděl, sám uznal, že tohle už není život, ale trápení.

Alma má hrobeček na zahradě, kde ráda lehávala a pozorovala, co se kde děje. Fanda mi ještě po mnoha letech občas vyčítá, že jsem ji nechala uspat. Já mu vždy odpovím: „Třeba jednou budu ráda, když to někdo udělá pro mě.“

Usadila jsem se do pohodlného křesla obklopena bratrem a dalšími lidmi, kteří po americkém vzoru začali pojídat popcorn a popíjet colu. Rozhlížela jsem se po obrovském sále a v duchu si říkala: „To vážně musíme kopírovat každou blbinu?“ Najednou jsem se přistihla, že už lidi kolem sebe nevnímám a myšlenkami jsem někde docela jinde.

Jak tak sedím v pohodlném sedadle, proběhl mi před očima můj malý soukromý film. Najednou sedím v sokolovně na rozvrzané židli a Jiřík „Pacička“ mě svým chraplavým hlasem okřikuje: „Nohy dolů!“ Zase kupuji lístky navíc, aby se vůbec promítalo. Sedím tam s kamarádkou, její maminkou a se svojí babičkou. Všechny jsme natěšené, až začne promítání.

Nikdy mi z hlavy a z uší nevymizí úžasný hlas Evy Hudečkové a její první věta: „Měla jsem farmu v Africe, na úpatí…“ ani nádherná hudba Johna Barryho. Znovu vidím Jiříka, jak veze na káře plechové bedny s filmovými kotouči na nádraží k poštovnímu vagónu, aby mohly odjet do dalšího města k dalším divákům.

Jiřík byl jednou z mnoha místních postaviček. Byl mentálně postižený a měl deformovanou pravou ruku, proto se mu říkalo „Pacička“. Byl to velmi hodný člověk. Miloval ježdění na nádraží pro filmy a připravování židlí na promítání. Když usedám do vypolstrovaného sedadla, vzpomenu si na něj, jak trpělivě rovnal židle a nesnesl, aby nestály v jedné řadě.

A najednou jsem zpět v realitě. Sedím v obřím sále, lidé kolem mě jedí popcorn a pijí colu a film na mě mluví anglicky, vyzbrojen českými titulky. Ptám se sama sebe, proč se většina filmů do kin nedabuje a proč se dabují až pro vydání na nosičích. Cožpak já jako návštěvník kina nemám právo sledovat film na velkém plátně s hlasy, které znám, lahodí mému uchu a umocňují můj zážitek?

Všechno jde s dobou. U nás ve městě se přestalo promítat, protože se to nevyplatilo, a v současnosti se do kin dabují především filmy pro děti. Dospělí si to přece přečtou. Přesto si myslím, že zážitek z velkého plátna by byl větší, kdyby Bruce Willis zachraňoval svět hlasem Alexeje Pyška nebo kdyby Meryl Streepová coby Železná lady promlouvala hlasem Evy Hudečkové či Zlaty Adamovské. Vždyť jsme přece mistři dabingu.

Jsem velký divadelní fanoušek. Po mnoha letech jsem se musela vzdát divadelního předplatného kvůli pracovní době, ale návštěv divadla jsem se nevzdala. Objednávám si lístky na den, kdy mám volno, a klidně si udělám víkend uprostřed týdne. Už nejsem náhodný divák; za ta léta se ze mě stal divadelní fajnšmekr.

V poslední době jsem si udělala radost Mozartovou operou Don Giovanni s Jiřím Hájkem. Po návratu domů jsem se ještě v noci vznášela na obláčku a několik dalších dní si broukala melodie z této nádherné opery. Z činohry jsem si dopřála Shakespearova Macbetha. Vybrala jsem si místo v přední řadě, abych měla svého oblíbence Martina Stránského téměř na dosah.

Macbeth sedí na jevišti na židli, připraven ke svému velkému monologu. Já sedím v hledišti jako přikovaná, skoro nedýchám a srdce mi bije na poplach. A najednou nadskočím, jako by mě někdo bodl šroubovákem. Mobil! Macbeth se nadechne a počká. Paní o řadu za mnou překotně loví v kabelce a hledá pachatele. Mačká tlačítko a mobil umlká, ale člověk na druhé straně je neodbytný a za několik vteřin telefon zvoní znovu.

Mobil je krabička usnadňující život, ale také značně omezující. Má spoustu funkcí, které nedokážeme ani využít, natož pochopit. Mobil nesnášíme, přesto si nedokážeme představit, že bychom byli bez něj. Člověk je pořád na drátě. Copak kdyby někdo volal?

Jako příjemný lidský dech a políbení,
jako semínko, které vzejde s přicházejícím jarem,
jako plamínek věčného ohně,
přinášející život i smrt.

Co po sobě zanechám na tomto bědném světě,
to sama sebe se často ptám.
Nevím, snad dech či vzdech,
nebo jen pouhý povzdech.

Ale vždyť já odpověď znám.
Své dva syny, ty plody svého bytí,
to oni jsou tou branou k nezapomnění.