RNDr. Ján Zákopčaník (* 7. září 1958, Oblazov u Žiliny – † 22. června 2022) byl meteorolog, klimatolog, televizní moderátor a publicista.
Narodil se v malé vesničce u Žiliny na Slovensku. Na Univerzitu Karlovu v Praze jej přivedl zájem o astronomii, na Matematicko-fyzikální fakultě však nakonec vystudoval meteorologii a klimatologii.
Více než osm let pracoval v letecké meteorologické službě na letišti v Ruzyni. Téměř čtrnáct let byl průvodcem televizními relacemi o počasí a stal se jednou z nejznámějších osobností televizní meteorologie. Jeho vystupování si diváci spojovali také s charakteristickým přáním „Slunce v duši“.
Vedle meteorologie se věnoval publicistice a psaní. Přispíval do časopisů a novin; jeho sloupky publikované v deníku Metro později vyšly knižně pod názvem Od záplav k zatmění. Je rovněž spoluautorem knihy Světliny. Připravil také řadu kalendářů věnovaných pranostikám a počasí.
Ve svých textech se nezabýval pouze přírodou a počasím, ale také člověkem, mezilidskými vztahy a hledáním rovnováhy mezi rozumem a srdcem. Blízká mu byla příroda a myšlenka prostého života v souladu s ní. Jak uváděl jeho původní medailonek na Dialogu na cestě, hledal místo, kde by se mohl stát zahradníkem, protože vzhledem ke stavu planety a civilizace mu „zelený výhonek připadá nad všechny filozofie světa“.
S Dialogem na cestě je spojen také autorsky. Jeho úvaha o světle byla publikována ve sborníku Dialog na cestě 2 (Praha, Blahoslav 2006).
Úvaha o světle
Úvaha Jána Zákopčaníka o světle, naději, lidském duchu a hledání rovnováhy mezi poznáním a odpovědností.
Číst dále
Žel, také pouze úvaha o světle….
Možná, že kdybych ve svých paměťových registrech neměl zrovna notné šero, uměl bych přímo citovat, a nikoli pouze mlhavým „kdosi kdysi řekl…“ uvést zde patrně nejodvážnější metaforu o naději, která zní asi takto: Ani oceán tmy nemůže uhasit jiskérku světla, pokud to ona sama nedovolí… Zrada je však v tom, jak snadno souhlasí nevědomost. Ba možná tak činí i ráda. Snad aby se nemusela rozhodovat. V jak jinak než mylném domnění, že se tím vyhne přijmutí odpovědnosti.
Tma má, zdá se, v tomto koutě vesmíru opravdu pozoruhodně rozsáhlé pravomoce a umí je pohříchu precizně využívat. Jakoby každému dovedla napěchovat nůši starostí i pochybností dost tíživou k tomu, aby aspoň občas zalapal po dechu, aspoň občas klopýtl, aby se mu kolena zachvěla či podlomila. Aby pozapomněl, že i on je přece poslem života, poslem světla. Aby pozapomněl, že světlo lze spatřit, až když má možnost se od něčeho odrazit, když se má o co opřít…. Aby zapochyboval, že světlo je zde k vidění, když se může odrazit a šířit prostřednictvím jiskérky lidského ducha.
Každý zná pohled dětských očí, není tudíž sporu o tom, že jako posel světla byl dostatečně dobře vybavený každý z nás. I později ovšemže umíme toto světlo v sobě žít, být jím. Projevuje se to třeba darovaným úsměvem, soucítěním či pomocí, ke které nás nic nenutí, atd. A i kdyby poslední z nás, opravdu už všecek uondaný, nenacházející v té chvíli v sobě už ani ždibec síly, chtěl vzdát svou pouť, ještě těžší než se opět vzchopit, by pro něj bylo vzdát se světélka naděje.
Proč to tak je? K tomu není zapotřebí nic říkat, všichni vždy spolehlivě rozpoznáme původ, sílu a smysl podobných projevů. Stejně tak cítíme ten rozdíl, a i když je obrovský, právě že není zrovna nebetyčný…., tedy, zřetelně cítíme ten rozdíl, když z takového stavu, z takového způsobu vlastního bytí, vypadneme či se necháme vytrhnout. A o to jde. Právě s tím má téměř každý z lidí práce jak na kostele.
Když říkám, že téměř každý člověk, mám tím na mysli, že začínám tušit, proč těch několik málo jedinců, ať už osvícených náhle, nebo-li darem, či přišedších k světelnému oceánu pravdy, nemívá potřebu o světle mluvit. Kdo své světlo žije, zjevně nemá proč takový stav odívat do slov. Nemá patrně proč o něm ani přemýšlet. Světlo zřejmě nepotřebuje myšlenek a slov. Ono je.
Vypadá to, že kdo mu vyjde dostatečně vstříc, toho do sebe přijme a pojme. Ten pak žije jím a v něm, podobně jako by se v něm neustále koupal. Netroufám si posoudit, zda by to bez toho vůbec šlo, každopádně je velmi obtížné o čemkoli přemýšlet, a tedy i mluvit, aniž bychom se uměli od toho oddělit či vymezit se vůči tomu. Pokud jsme s něčím ztotožnění, dále o tom nepřemýšlíme, považujeme to za danost, kterou jsme s porozuměním a bez výhrad přijali. Kdybychom byli schopni žít své světlo, nemluvili bychom o něm, ale cokoli bychom činili, vyvěralo by z něj.
Řekl bych, že třeba i ryby, pokud jejich věhlasné mlčení není jen pomluvou či naší pouhou domněnkou, pakliže spolu mluví, sotva to bude zrovna o vodě.
Dialog na cestě 2, Praha, Blahoslav 2006
