Jako každoročně, i letos jsme si před nedávnem připomněli výročí narození 1. československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Byly proneseny proslovy, vzpomínalo se. Připadalo mně však, že naše sdělovací prostředky nevěnovaly této události příliš pozornosti, nebo dokonce vůbec žádnou.

Jistě, zajímají je více různé zprávy o kriminalitě a politice. Někdy můžeme říci o obojím najednou, tedy v jednom. To na první pohled s Masarykem nijak nesouvisí, může někdo namítnout. Vždyť přece to byl poctivý muž. No právě, mohu naopak odporovat. Vždyť to byl on, kdo razil heslo: Nebát se a nekrást.

Mnohý občan se může bránit. On nekrade, žije slušně, jeho se to netýká. A co ten strach? Tady už by to jistě bylo horší. A jak souvisí zlodějna se strachem? Proč mluvil TGM zrovna o těchto dvou záležitostech?

Vezměme nejdříve ten strach. Jistě, člověku je vrozený. Je to pocit, který jej svým způsobem chrání, tak aby neudělal něco, co by jej mohlo poškodit. Dobře, strach může i ochraňovat, ale někdy je ho až příliš. Lidé žijí ve strachu z toho a onoho, bojí se, ony zmíněné sdělovací prostředky strach rády šíří, i když na druhé straně zase leccos, z čeho by lidé strach mít mohli, zamlčují.

Ať je to, jak chce, celá naše společnost je tak nějak prolezlá strachem. Dokonce mám někdy pocit, že i zdejší politici se domnívají, že ustrašeným občanům se lépe vládne. Proto, jak se říká, čeho je moc, toho je příliš. A tu nám Masaryk vzkazuje – nebát se. Být odvážnými členy společnosti, kteří se nesmíří s jejími neduhy a ozvou se.

A nekrást? Ano, doufám, že většina lidí nekrade. Ale všichni víme, jak je zlodějna u nás zakořeněná. Vždyť už dříve se objevilo heslo: Kdo nekrade aspoň hodinu, okrádá vlastní rodinu. No jistě, bylo to myšleno tak trochu jako žert, ale tak trochu vážně.

Jenomže jestliže se dříve kradlo v malém, dnes se krade i ve velkém. Někteří lidé si ze společného majetku vezmou, co chtějí, nezajímá je osud společnosti, kterou okrádají, a pak se zavádějí různá úsporná opatření. Pravda, nejen kvůli rozkradenému společnému majetku, ale nemohu si pomoci, jistě i z tohoto důvodu.

Ano, jen trochu soudný člověk chápe, že je třeba šetřit, ale kdyby se tolik nebralo, případně i nesmyslně nerozhazovalo, nemuselo by se šetřit tolik. A tady právě TGM varovně zdvihá prst a vzkazuje nám – nekrást. Jak vidno, tyto dva nešvary nás obzvláště tíží. Jako by Masaryk vše předjímal, když nás ve svém odkazu před nimi varuje.

Jan Wittberger

Tato doba bývá označována za postmoderní. S tím tak docela nesouhlasím. Postmoderní je totiž v podstatě každá doba. Neboť vždy je nějaká doba moderní a po ní tudíž následuje doba postmoderní. Může se ovšem vést spor o to, zda nějaká doba je moderní, nebo ne. Domnívám se, že každá doba přináší něco nového, a proto moderní je.

Nejsem proti modernosti v podobě pokroku ve vědě a technice. Vadí mi ale jakási „modernost“ v mluvě a vztazích mezi lidmi. Snesu ještě výroky typu: „to neřeš“, „je to o tom“ apod., ale nelíbí se mi „moderní způsoby“ dnešních lidí.

Uvedu některé příklady. Jedním z velmi rozšířených případů takového jednání je předvádění vlastní zaneprázdněnosti. Dotyčný člověk totiž nemá nikdy čas. Chcete se s ním domluvit, sejít se, ale nejde to. On nebo ona trpí natolik nedostatkem času, že je to nemožné, v některých případech snad ještě možné za delší dobu.

Je sice jisté, že dnešní lidé skutečně jsou natolik zaměstnáni vším možným a času nemají nazbyt, ale tak dokonalá zaneprázdněnost se stala jakousi módou. Takový člověk si chronickým nedostatkem času jaksi dodá na důležitosti. On přece nemá čas jen tak na něco nebo na někoho, ale musí řešit důležité záležitosti.

Dalším projevem „modernosti“ je „být nad věcí“. Dotyčný moderní člověk je aspoň lehce nad věcí, někdy i nad člověkem. S mírným úsměvem něco nebo někoho hodnotí. Občas i něco pronese, zpravidla na adresu hodnoceného. Nebývá to mnoho slov, spíš se jen cosi naznačí v tom smyslu, že dotyčný je hlupák nebo směšný, nejraději obojí.

Ne, neřekne se to přímo. Vždyť přece onen moderní hodnotitel je slušný člověk. Tedy alespoň si to o sobě myslí. Někdy si to o něm myslí i lidé z jeho okolí. V některých případech si to sice nemyslí, ale ze strachu to předstírají.

Občas je dotyčný „moderní člověk“ dokonce křesťan. Aspoň to o sobě říká. Přitom se takový křesťan nebo křesťanka vyjadřuje o svých bližních opovržlivě, někdy docela hrubě. Cítí se však docela nevinně. Nikomu přece nic nedělá, je věřící a nějaká morálka není základem křesťanství. Ano, i s takovým názorem je možné se setkat. On nebo ona je pouze nad věcí.

Jestliže si dodáte odvahy a onomu modernímu člověku něco vytknete, popře to a třeba se ještě urazí. Ostatně, vždyť dotyčný hodnocený je jen takový prosťáček nebo i blázen. Terčem posměchu nebo, chcete-li, takovéhoto hodnocení se totiž stávají lidé neúspěšní, společensky neohrabaní, prostě jiní než ostatní. A hodnotitel nebo hodnotitelka si ještě vyslouží pověst vtipného člověka.

Kromě toho ponížením jiného člověka se oni sami tak nějak povyšují. Protože jestliže je někdo hlupák a vůbec společensky nemožný, pak ten, kdo to říká nebo dává najevo, je naopak skvělý a „na úrovni“. Ono totiž při takovém hodnocení se vlastně provádí jakési srovnávání. To znamená, že je-li kdo neschopný, pak ten, kdo to tvrdí, se sám cítí být schopným, někdy dokonce skvělým.

Tato „modernost“ se tak projevuje jakousi neúctou, dokonce opovrhováním slušností a povyšováním sebe samého nad ostatní. Jedná se vlastně o zavrhování hodnot a citů, zvláště lásky k bližnímu, která se moderním lidem jeví jako směšná.

„Moderní“ lidé také vyznávají jakýsi kult peněz. Jsou vůbec zaměřeni hmotně a ne duchovně. Samozřejmě nelze popřít, že peníze jsou nutné k životu, ale nelze je povyšovat nad všechno, co má nějakou skutečnou hodnotu.

Jestliže shrnu všechny postřehy zde uvedené, pak docházím k závěru, že jsou mi milejší lidé třeba „nemoderní“, ale zato ušlechtilí, schopní vcítit se do pocitů druhých a ochotní jim pomoci.

Jan Wittberger, Kalendář Blahoslav 2011

Básníka na světě nic neomlouvá
ani jeho život ani smrt
když s múzou přeruší se smlouva
všechno je napadrť.

Básníka nic neomlouvá
ať jeho smrt anebo jeho žití
nikoho nezajímá jeho touha
nebo když jeho svět se zřítí.

Básníka nic neomlouvá
když se jej zřekl celý svět
k nikomu jeho poezie nepromlouvá
a není s kým si rozprávět.

Básníka nic neomlouvá
i když je umlčován mocí všelikou
neustává však jeho touha
spojena s láskou velikou.

Básníka nic neomlouvá
jestliže nemá už co říci
úskalím poezie neproplouvá
jsou věci, jichž by se měl stříci.

Básníka na světě nic neomlouvá
ať umírá anebo ještě žije
když z mrtvých úst už slovo nevyplouvá
přežívá jenom jeho poezie.

Básníka na světě nic neomlouvá
zvláště pak jeho poezie
neumírá s ním však jeho touha
jež s poezií dále žije.