Ing. Radovan Voříšek (* 22. listopadu 1964, Brno) je český psychoterapeut, speciální pedagog, odborník na prevenci a léčbu závislostí, lektor a básník.
Původně vystudoval strojírenskou technologii na Vysokém učení technickém v Brně a krátce pracoval ve strojařině. Už od mládí jej však přitahovala práce s lidmi, zejména s dětmi a mladými lidmi. Při zaměstnání proto absolvoval pedagogické vzdělání pro učitele středních škol a později na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity vystudoval speciální pedagogiku se zaměřením na etopedii. Absolvoval také výcvik v systemické psychoterapii.
Několik let působil jako učitel tělesně postižených studentů na Kociánce v Brně. Od roku 1994 je spojen se Společností Podané ruce. V roce 1995 zde založil Centrum prevence a dlouhá léta se věnoval především programům prevence drogových závislostí. Na preventivní práci postupně navázalo poradenství a psychoterapie pro lidi se závislostmi a dalšími obtížemi.
Ve své terapeutické práci vychází zejména ze systemické psychoterapie. Vedle problematiky závislostí se věnuje také lidem, kteří mají obtíže se zvládáním agresivity, a problematice závislostí v duchovní oblasti. V současnosti působí v Terapeutickém centru Společnosti Podané ruce. Zkušenosti získal také při pracovních pobytech v Afghánistánu, kde se podílel na protidrogových projektech.
Za svou dlouholetou práci v sociálních službách obdržel cenu Homo Auxiliaris.
Významné místo v jeho životě zaujímá křesťanská víra. Je členem katolické komunity Emmanuel, podílí se na vedení kurzů Alfa a působí také jako supervizor.
Vedle odborné práce se věnuje poezii a výtvarné tvorbě. Vydal básnické sbírky Velký vůz (2009), Ve znamení duhy (2013) a Transsrdeční magistrála (2017). Jeho poezie i další texty se dotýkají mezilidských vztahů, víry, každodenního života a pomoci druhým.
S Dialogem na cestě jej spojuje osobní i tvůrčí spolupráce. Zúčastnil se také slavnostního setkání u příležitosti 20 let Dialogu na cestě a vydání stejnojmenného literárního almanachu. K tomuto setkání později napsal osobní ohlas, v němž ocenil otevřenost Dialogu, jeho nekonfliktní způsob komunikace a ekumenický rozměr.
Radovan Voříšek o Dialogu na cestě
„Dialog na cestě je pravým opakem. Dílo následování hodné.“
„Jsem rád a pokládám si za čest, že jsem se k tomuto božímu dílu mohl přidat. K dílu, ve kterém jako katolík jasně vidím i ekumenizmus zespodu.“
Malá recenze k dvaceti letům Dialogu na cestě
Malá recenze aneb Krátký postřeh k pořadu na YouTube Dialogu na cestě, který představuje a hodnotí slavnostní setkání u příležitosti vydání literárního almanachu Dvacet let Dialogu na cestě v zasedací síni – kapli NO CČSH v Praze 8-Karlíně, Vítkova 13
Zdaleka ne všechna diskutovaná témata jsou poezie. Troufnu si však říct, že to celé, zde představené, poezií je. Protože poezie je básnictví. Všechno, co jsem shlédl, bylo jedna báseň. Před kamerou vystupují osobnosti, formované kvalitními životy, tvořivou prací, nezištnými službami a Duchem svatým. Prostě a jednoduše sdílí své zkušenosti.
Číst dále
Čeho si nejde v cyklu nevšimnout, je opak stylu diskusí, jak je známe snad ze všech druhů sdělovacích prostředků. Onen opak tkví v nekritizování.
Vzpomínám si, jak mně před mnoha roky svěřovala dávná kamarádka, lékařka, primářka, jak čas od času za ní přijdou novináři dělat rozhovory. To, co je zajímá, je kdo a kolik lidí zemřelo, jaké mají problémy, jaké nedostatky, chyby a průšvihy se dějí. Ona se jich ptá: „Proč se nezajímáte, co se podařilo, co je dobré?“ A oni na to: „To by nám šéfredaktor nevzal.“
Jak často se stává, že právě lidé agresivní, hlasití a dialogu neschopní, jsou bráni jako ti chytřejší. Oni si všimli, oni prokoukli nekalé procesy a spravedlivě je pranýřují. Akorát že takové metody k domluvě a porozumění nevedou. Naopak to případně špatné ještě násobí.
Dialog na cestě je pravým opakem. Dílo následování hodné.
Jsem rád a pokládám si za čest, že jsem se k tomuto božímu dílu mohl přidat. K dílu, ve kterém jako katolík jasně vidím i ekumenizmus zespodu.
Radovan Voříšek
psychoterapeut a básník
Básně Radovana Voříška
„…díky svému věku, kdy už si můžu dovolit neskrývat dětskou duši, posílám vám, sestry, bratři, strýcové a tety, jako přání – zabrnkání na vaše dušičky v podobě dětské:“
