Olga Schmidtová, rozená Holečková (23. ledna 1926, Banská Bystrica – 14. června 2021, Praha) byla česká divadelní a filmová herečka, recitátorka, hlasatelka a pedagožka.
Narodila se do česko-slovenské rodiny s blízkým vztahem k divadlu. Její rodiče se poznali při ochotnickém divadle a lásku k herectví předali i své dceři. Po přestěhování rodiny do Prahy začala v roce 1941 studovat herectví na pražské konzervatoři. Studium přerušila okupace, uzavření školy a totální nasazení. Po válce se ke studiu vrátila a v roce 1947 konzervatoř absolvovala.
V roce 1949 získala divadelní angažmá v Martině na Slovensku. Po několika letech se vrátila do Prahy a působila také v Československém rozhlase jako hlasatelka slovenského vysílání. Od 60. let až do důchodu vyučovala literárně-dramatický obor na Lidové škole umění v Praze. Externě působila rovněž na loutkoherecké katedře DAMU, kde se věnovala hlasové výchově budoucích loutkoherců.
Vedle pedagogické práce se věnovala divadlu, recitaci, filmu a televizi. Před kamerou se výrazněji uplatnila zejména ve vyšším věku a vytvořila řadu menších i větších rolí. Objevila se například ve filmech Slunce, seno a pár facek, Fany, Ceremoniář, Doblba!, Rafťáci a Bobule i v televizních inscenacích a seriálech.
S Literárně-dramatickým klubem Dialog na cestě spolupracovala od jeho počátků. Účastnila se inscenačních čtení a literárních večerů v Praze i v Řevnicích. K Dialogu ji pojilo také rodinné pouto – Olga Nytrová byla její neteří.
Významnou součástí jejího života byla křesťanská víra, chrámový zpěv a ekumenické aktivity. Zpívala také v pěveckém sboru Vyšehrad a účastnila se biblických setkání. Ve svých vzpomínkách zdůrazňovala vděčnost za život, vzájemnou úctu a lásku k lidem.
Medailonek
Narodila jsem se v lednu v šestadvacátém roce minulého století v malebném městě – perle Slovenska – v Banské Bystrici. Moji rodiče se seznámili a „zaľúbili“ na „prknech, která znamenají svět“. Lásku k divadlu přenesli i na mne.
Dějiny světa během mého dospívání zahýbaly i Československem, a tak z poklidného menšího městečka, obklopeného nízkými horami, jsme se s rodinou „přenesli“ do velkoměsta, Prahy.
Číst dále
Ze svobodného hrdého státu jsme se dostali do ponižujícího područí a já pokračovala ve svých studiích v protektorátu Čechy a Morava. Bohužel byl třetí ročník, kde mne připravovali na hereckou dráhu, zrušen a škola byla do konce války zavřena. Nastoupilo všeobecné totální nasazení a já se místo hereckých rolí honosila titulem pomocná dělnice.
Po osvobození jsem studium dokončila absolvováním konzervatoře – dramatického oddělení. Divadlo jsem začala hrát na Slovensku, ale osobní a bytové problémy mne přivedly po několika letech nazpět do Čech. Zde jsem však angažmá už nedostala. Učila jsem pak na Lidové škole umění dramatický obor a externě také loutkoherce na DAMU – ne vodit loutky (to, bohužel, neumím) – ale jak zacházet s hlasem.
Život šel dál a různým propletením náhod jsem se občas dostala a stále dostávám i na plátno kin a na televizní obrazovky v miniaturních, menších i větších rolích. Například v českém filmu Ceremoniář jsem hrála matku titulní postavy, kterou ztvárňoval Jan Hrušínský. Nedávno jsem natáčela se štábem seriálu Redakce. Pak jsem byla obsazena režisérem Petrem Vachlerem do hraného celovečerního filmu Doblba, který je černou komedií.
Divadlo, film a televize není mým jediným zájmem. Co mne vždy drželo „nad vodou“, bylo spojení mého ducha s duchem celého kosmu – s Bohem. Chrámový zpěv, promlouvání s Ním v modlitbách. Setkávání se sestrami i bratry v kostele i v ekumenickém hnutí je pro mne osvěžením i silou.
S Literárně dramatickým klubem Dialog na cestě spolupracuji od jeho počátků a zúčastnila jsem se různých inscenačních čtení a literárních večerů v Praze i v Řevnicích. Chodím též na zpěv do pěveckého sboru Vyšehrad, vedeného bratrem emeritním patriarchou, Mgr. Josefem Špakem ke sv. Mikuláši. Zde jsem také navštěvovala Biblické hodiny Mgr. Mirka Nytry a dr. Olgy Nytrové v roce 2003 a 2004.
Zastávám názor, že svět je báječný, i když se radost mísí s trápením. Ale to vše patří k životu. Jsme zde jen na chvíli. Važme si všeho, co nám život na zemi skýtá. Všechno, co žije, všechno pak umírá – a kam se duše poděje? … Je tolik otázek a ne na všechny nacházíme odpověď. Važme si proto všeho, co nám život na této zemi skýtá. Milujme se navzájem.
Olgu Nytrovou dobře znám, vlastně již od jejího narození, protože můj tatínek a Olžin dědeček byli bratři. V roce 1949 jí moje maminka, Olga Holečková, šla za kmotru. Olinka se jmenuje po ní a je pokřtěná ještě druhým jménem, Drahomíra – tedy ta, který je drahý mír, pokoj, klid, soulad.
Malá Olga si hrávala s mou dcerou Zuzankou, která je o dva roky starší. Ráda u nás pobývala už odmalička a ovlivnili jsme ji nenásilně v jejím vztahu k Bohu, ke Kristu – i k divadlu a k umění vůbec. Od deseti do devatenácti let dojížděla Olga dvakrát týdně z Radotína do Jazykové školy na Národní třídě studovat němčinu a docházela pak pravidelně k nám. Měla to kousek, bydleli jsme tehdy na nábřeží Vltavy u Jiráskova mostu.
Má neteř Olga už jako malé dítě projevovala velké vypravěčské nadání a ráda veřejně vystupovala. Již v předškolním věku skálopevně tvrdila, že bude spisovatelkou. A to se jí nakonec splnilo, právě jsem dočetla její 17. knihu, Děti slavných, kterou psala spolu s manželem V. Strachotou.
