Šárka Pikálková se s Dialogem na cestě spojila už jako velmi mladá autorka a recitátorka. V roce 2007, kdy jí bylo čtrnáct let, zde společně s Kateřinou Sudovou představovala vlastní literární tvorbu.
Při Literárním večeru Oty Ševčíka 26. června 2007 vystoupily obě mladé autorky se svými verši poprvé před publikem Dialogu na cestě. Jejich tvorba podle dobové zprávy posluchače zaujala.
Šárka Pikálková je dcerou Marcely Pikálkové, pedagožky, lektorky a spoluautorky odborných publikací, která je s Dialogem na cestě rovněž spojena. Šárka se účastnila i dalších setkání a společenských akcí Dialogu.
Z její tehdejší literární tvorby se na stránkách Dialogu na cestě dochovaly texty Kdyby zvířata uměla mluvit a Lidská hranice. První z nich s nadsázkou a slovními hříčkami uvažuje o vztahu lidí ke zvířatům a o tom, jak často lidé používají názvy zvířat jako nadávky.
Kdyby zvířata uměla mluvit
Už dnes se lidé oslovují nevhodně, avšak ani netuší, jaké mají štěstí, že zvířata nemluví. To je samé: „Vole sem, vole tam,“ na úřadech i ve školách.
Kdyby zvířata mluvila, to bych tady asi nebyla. Místo večeře by si mě podala, jako já včera krocana. A kdyby taková nebyla, rozumem by mě přelstila.
To například v poslanecké sněmovně prý sedí slepice a v obchodech krávy a takové hospody obsluhují jenom voly, býky nebo chrobáky. O lidech se hodně ví, že ke zvířatům odpradávna lpí, ale v dnešním světě, ať jsi zvíře nebo člověk, všude se k tobě chovají stejně.
Číst dále
Ať jsi býk anebo tele, televize zaujme tě. Od čeho je reklama, když zvířatům nadává?
Proč vám to ale povídám? Protože si občas myslím, že mluvící zvířata chytřejší by byla nežli já. Co taková moudrá sova, od které by pocházela kupříkladu ryze latinská slova a kdejakého študovaného doktora lehce by do kapsy strčila. Chci tím říci, že na ulici potkat opici a vola, co za volantem aut se přetahují, kdo rychlejší má kola, museli by volat krokodýlího doktora.
Já se zvířat nebojím. Na otázky jim odpovím. Doufám, že mi rozumí, protože se na nic neptají. Ne nadarmo se říká: „Kdo nemluví, je přítel, a kdo mluvit umí, je osel.“
Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Zvířata jsou našimi největšími kamarády proto, že mluvit neumí, a to, co jim řekneme, když jsme třeba smutní či veselí, nikomu nepoví. Nemůžete se s nimi pohádat, nenadávají vám, podporují vás a mnohdy jsou užiteční k práci na naši obživu. A proto bychom oslovení „ty … (zvíře)“ neměli používat jako urážku, nýbrž jako pochvalu za statečnost, sílu a podobné ceněné vlastnosti.
