Jitka Molavcová (* 17. března 1950, Praha) je česká herečka, zpěvačka, spisovatelka a instrumentalistka, dlouholetá členka divadla Semafor a výrazná umělecká partnerka Jiřího Suchého.
Vystudovala Střední průmyslovou školu grafickou v Praze. V roce 1970 zvítězila v celostátní pěvecké soutěži Talent 70 a ve stejném roce uspěla v konkurzu do divadla Semafor, s nímž je její profesní dráha spojena dodnes. Z původně především šansonové zpěvačky se postupně stala výraznou komediální a charakterní herečkou a vytvořila zde desítky rolí. S Jiřím Suchým vytvořila jednu z nejdéle působících uměleckých dvojic českého divadla.
Vedle Semaforu vystupovala také na dalších divadelních a koncertních scénách a spolupracovala s významnými českými režiséry. Uplatnila se ve filmu, televizi i rozhlase. K jejím známým filmovým rolím patří Žofie Melicharová ve snímcích Jonáš a Melicharová a Jonáš II aneb Jak je důležité míti Melicharovou; objevila se rovněž například ve filmu Saturnin.
Významnou součástí její tvorby je hudba. Vedle zpěvu hraje na kytaru, saxofon a řadu historických hudebních nástrojů, mimo jiné na psalterium, kantele, trumšajt, loutnu a lyru. Vystupovala také v hudebně-literárních a koncertních projektech a spolupracovala se symfonickými i komorními tělesy.
Věnuje se rovněž literární tvorbě, zejména pro děti. Je autorkou pohádek, písňových textů a dalších literárních prací. Za svou hereckou, hudební a další uměleckou činnost získala řadu ocenění.
Jsme obklopováni množstvím nových výrazů a slov. A možná ani netušíme, že jsou to pouze nová pojmenování pro dávno ověřené pravdy. Vždyť naslouchat druhému, vcítit se do jeho situace, dát mu naději dobrým slovem, či usmát se na něho, by mělo být základním přátelským znakem našeho soužití. Dnes se na tyto přirozené vazby díváme jako na něco mimořádného a nazýváme to slovem EMPATIE. Ano, ubývá naslouchání, ubývá úsměvu. Rozhovor - DIALOG - je často veden jen formálně a profesně. Ale nebudu kreslit svět v černých barvách. Naší potřebou a radostí je právě ono SPOLUPROŽÍVÁNÍ. A pak také vědomí, že všichni a všechno na této zemi k sobě patří. Včetně fauny i flóry. Jedni bez druhých ani nemůžeme být.
Mou profesí je divadlo. A kde jinde vést dialog s bližním, kde jinde pohladit úsměvem a přinést radost a naději? Divadlo se stává chrámem porozumění a vzájemnosti. Povede-li se. Ale to už je jiné téma. Pro dobré slovo, pro vyslechnutí druhého a pro úsměv je prostor všude. Nebojme se ho využít.
Příspěvek do sborníku Dialog na cestě, 2006
