Miloš Macourek (* 2. prosince 1926, Kroměříž – † 30. září 2002, Praha) byl český spisovatel, básník, dramatik, prozaik, dramaturg a filmový a televizní scenárista. Patřil k nejoriginálnějším českým scenáristům druhé poloviny 20. století a jeho tvorbu charakterizují fantazie, hravost, nadsázka, absurdita, jemná satira i osobitý humor.
Studoval reálné gymnázium v Místku a krátce hudebně dramatickou konzervatoř v Ostravě. Za druhé světové války byl totálně nasazen. V roce 1946 odešel do Prahy, kde vystřídal řadu zaměstnání – pracoval například v tiskárně, jako kulisák, skladník, reklamní tiskař či nakladatelský redaktor. Od roku 1959 spolupracoval jako autor s Divadlem Na zábradlí. V roce 1960 nastoupil do Filmového studia Barrandov jako dramaturg a od roku 1963 zde působil jako scenárista. V roce 1980 odešel do svobodného povolání.
Proslul především jako autor a spoluautor filmových a televizních scénářů. Dlouhodobě spolupracoval s režisérem Václavem Vorlíčkem, s nímž vytvořil řadu dnes již klasických českých filmů a seriálů, například Kdo chce zabít Jessii?, Pane, vy jste vdova!, Dívka na koštěti, Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, Což takhle dát si špenát, Arabela, Létající Čestmír, Křeček v noční košili či Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek.
Významná byla také jeho spolupráce s režisérem Oldřichem Lipským. Společně vznikly například filmy Happy end, Zabil jsem Einsteina, pánové…, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Slaměný klobouk, 6 medvědů s Cibulkou a Cirkus v cirkuse. Macourek se podílel také na scénářích filmů Zítra vstanu a opařím se čajem, Král Ubu či Kytice a stál u zrodu pohádky Čert ví proč.
Výraznou stopu zanechal rovněž v animované tvorbě. Spolupracoval s řadou významných výtvarníků a animátorů, mimo jiné s Břetislavem Pojarem, Jiřím Brdečkou a Adolfem Bornem. Právě ve spolupráci s Adolfem Bornem a Jaroslavem Doubravou vznikly oblíbené seriály Mach a Šebestová, Žofka a spol., Žofka ředitelkou ZOO a Mach a Šebestová na prázdninách.
Macourkův autorský záběr však sahal daleko za film a televizi. Psal poezii, prózu, divadelní hry, pohádky, dramatizace i texty ke komiksům a výstavním katalogům, překládal a publikoval v časopisech. Spolupracoval také s poetickou vinárnou Viola a Divadlem v Nerudovce. Jeho tvorba oslovovala děti i dospělé a dokázala spojovat všední skutečnost s fantazií, absurditou a překvapivým pohledem na lidské chování.
Literární text – Rodina
Ani se tomu nechce věřit ale je to tak na chvíli jsme se sešli všichni celá naše početná rodina v zelené zahradě mezi stromy kde ještě včera nebylo živáčka hemžili se náhle strýci a tety bratranci a sestřenice někdo přišel dřív někdo později jedni odcházeli druzí přicházeli staří vzpomínali mladí mluvili o zítřku stavěly se domy bořila se města tekly potoky vína tekly řeky krve hodně se loupilo a vraždilo rozléhal se řev hrůzy rozléhaly se výkřiky úžasu rozléhal se smích a prosebný hlas některého z příbuzných nebo hlas vzpoury se tu a tam vznesl vysoko nad všeobecnou vřavu a stoupal výš a výš k stádům hvězd zpitomělým z věčného cestování dokola po stále stejných drahách k stádům hvězd které udiveně a pobaveně zíraly na tu neuvěřitelnou nepochopitelnou zázračnou a tak kratičkou slavnost života v pustinách vesmíru
Strýc Eduard
Strýc Eduard byl hodinář a nevrlý patron křičel na nás nezdržujte život utíká ztrácím s vámi čas Čekání na tramvaj ho přivádělo k zuřivosti šílel když musel čekat ve frontě byl vzteky bez sebe když se mu nedařilo zapnout límeček u košile hulákal na tetu Magdu Života je každou vteřinou míň a ty mě zdržuješ vyprávěním o smrti paní Ryšavé Jednou když přišel listonoš a nemohl najít v brašně rekomando strýc se stopkami v ruce zařval Pane Lacina okradl jste mne o dvě minuty života a vrhl se na ubožáka s nožem U soudu předložil dlouhý seznam ztracených hodin a minut a obvinil lidi že mu vzali to nejcennější čas který nelze koupit ani ukrást ale když se ho soudce ptal jak chtěl naložit s těmi sty hodinami a těmi tisíci minutami vykřikl Žít! chtěl jsem žít
Teta Klára
Zatímco život strýce Bruna toho krotitele anebo život strýčka Viléma toho genetika byl ojedinělý a plný vzrušení dny tety Kláry jejich starší sestry plynuly klidně a všedně jako beránci po letní obloze ráno šla nakoupit potom vařila a tak dále stále totéž den co den týden co týden měsíc co měsíc Přesto však teta Klára nevycházela z úžasu nad neobyčejností svého života každý den ráno znovu a znovu žasla nad tím že dýchá a chodí že má pět prstů na každé ruce uši které slyší hvízdat konvici na čaj nos který cítí vůni topinek namazaných máslem oči které vidí slunce za oknem a za stolem bytost s dvěma nohama která je jejím mužem Rudolfem a která myslí jen na peníze a teta Klára byla tím vším dojata k slzám cítila jak celou její bytost ochromuje nekonečná vděčnost za všechny ty neobyčejné dary jako je jízda tramvají jako je návštěva u zubaře neboť i bolest byla pro ni zázračný důkaz že nespí a nesní ale že opravdu ač je to k nevíře existuje
Já
Dělal jsem starosti svému otci a ještě víc mamince často plakala Chlapče po kom ty vlastně jsi v naší rodině nikdo takový nebyl mami ach mami po kom bych měl být vždyť kolik je na louce trávy tolik mám dědečků strýců a tet a po všech mám něco po krutých pěst a po lhářích lež po něžných lásku a po slepých tmu po silných vůli a po zvědavých světlo v tobě i ve mně se dá dolovat v tobě i ve mně se dá najít všechno dobré však převažuje Jen tak se dá přece vysvětlit že hvězda za níž jdeme nehasne ale září pořád jasněji.
