P. Ing. Miloslav Fiala, OPraem (* 28. 8. 1928, Malín u Kutné Hory – † 4. 1. 2026) byl český římskokatolický kněz, premonstrát, ekonom, rozhlasový redaktor a dlouholetý představitel katolické charity.
Vystudoval gymnázium v Kutné Hoře a Vysokou školu obchodní v Praze. Již v době komunistického režimu tajně vstoupil do Řádu premonstrátských řeholních kanovníků. Na kněze byl vysvěcen 21. prosince 1971 a následně působil v duchovní správě v Hradci Králové.
V roce 1974 mu komunistické úřady odebraly státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Následujících patnáct let proto nemohl veřejně působit jako kněz a pracoval mimo jiné jako skladník a zásobovač při výstavbě pražského metra. Současně se podílel na činnosti podzemní církve a šíření samizdatových tiskovin.
Po listopadu 1989 se stal redaktorem náboženských pořadů Československého, později Českého rozhlasu. V letech 1991–1996 působil jako tiskový mluvčí Československé a následně České biskupské konference a založil její tiskové středisko.
V letech 1997–2004 byl prezidentem Arcidiecézní charity Praha a od ledna 1999 do konce roku 2006 prezidentem Sdružení Česká katolická charita. Za mimořádnou činnost v oblasti charitativní práce mu byl udělen Řád sv. Cyrila a Metoděje.
Vedle kněžské a charitativní práce se věnoval publicistice a psal duchovní úvahy. Je autorem několika knih s duchovní tematikou. Výběr z jeho rozhlasových úvah vysílaných pod názvem Cestou naděje a víry vyšel také knižně.
V roce 2022 mu prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy I. stupně za zásluhy o stát v oblasti kultury. P. Miloslav Fiala zemřel 4. ledna 2026 ve věku 97 let.
P. Ing. Miloslav Fiala se v úvaze zamýšlí nad významem spolupráce, vzájemného respektu a ekumenického dialogu na společné cestě víry.
„Sobornost“ znamená spolupráci
Podle R. Guardiniho je pro člověka jako jednotlivce i jako člena určitého společenství typická jistá polarita, napětí mezi vlastním já a jeho okolím, mezi vlastním způsobem života a tím, jak žijí a co hlásají ostatní. Stálým a někdy osudným pokušením bývá zrušit toto napětí, převést život a své myšlení na jednu formulku, a názory jiných potlačit nebo je jinak vytěsnit z vědomí.
Důsledek mnohokrát žel v dějinách křesťanství zapůsobivší je pak jednorozměrný člověk, instituce, směr nebo skupina. Jenže život je udržován právě zmíněným protikladem mezi dvěma póly – mezi přesvědčením vlastním a respektováním názorů jiných, a také klidnou rovnováhou mezi nimi tak, aby mohly oba póly zůstat a samostatně se rozvíjet. Pomáhá i známý poznatek, že pravda je ve své podstatě symfonická.
Pro jednotlivce i pro širší společenství platí, že nejsou osamocenými monádami, ale že jim plněji porozumíme jen v jejich vztazích k okolnímu světu. Neboť podle J. Ratzingera fakt, že jsme křesťany, není v prvé řadě individuelní, ale přímo sociální charisma. Nejsme křesťany, abychom jen my došli spásy, ale jsme jimi, protože naše diakonie ve smyslu hledání pravdy a pokorného respektu k druhým podobně hledajícím má pro náš svět smysl a je bytostně nutná.
Slovanská východní teologie zná termín sabornost, který vyjadřuje vznik nové kvality, když se více věřících vydá na cestu v Ježíšově jménu s vědomím, že jejich Mistr je věrně provází a dává jim m.j. chápat smysl Písma. Situace emauzských učedníků se tak mnohočetně a v nejrůznějších variacích chce opakovat i dnes. Svoboda putujících, důvěra v Ježíše a vzájemná úcta jim dovolují zůstat věrnými své nejvlastnější identitě, a přesto spolupracovat na dobrém díle budování lepšího světa a vést přitom stálý bratrský, ekumenicky laděný dialog.
Nejstarším pojmenováním křesťanů bylo lidé na cestě. Věděli, že je vede Duch pravdy a lásky, aby šli stále vpřed – a podle jejich příkladu máme i my pokračovat na společné cestě víry, společně se radovat, povzbuzovat a hovořit. Vede nás dynamika důvěry v Pána, neboť žijeme v době velkých nebezpečí a velkých možností, a tento čas naší společné pouti staví před nás všechny i velkou odpovědnost.
P. Ing. Miloslav Fiala, prezident České katolické charity
Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě, Praha, Blahoslav 2005
