Giovanna Fassati-Roklová (* 8. 8. 1941, Praha) je česká filmařka italského původu, pamětnice kulturního života druhé poloviny 20. století a manželka významného českého klavíristy a skladatele Rudolfa Rokla.
Narodila se v Praze do rodiny s italskými kořeny. Její dědeček pocházel z Florencie, k níž si i ona později vytvořila blízký vztah. Dětství prožila na pražském Smíchově a její nejranější vzpomínky jsou spojeny také s obdobím druhé světové války a nálety na Prahu.
Vystudovala Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění v Praze (FAMU). V šedesátých letech pracovala jako asistentka režie ve Filmových studiích Barrandov a pohybovala se v prostředí československého filmu v období jeho mimořádného uměleckého rozvoje. Podílela se mimo jiné na natáčení dnes již legendárního filmu Limonádový Joe aneb Koňská opera.
V pražské Viole se seznámila s klavíristou a skladatelem Rudolfem Roklem, jedním z předních českých jazzových a populárních hudebníků a dlouholetým spolupracovníkem Karla Gotta. V roce 1966 se za Rudolfa Rokla provdala. Narodil se jim syn Patrik. Jejich společný život byl úzce spojen s českým hudebním a kulturním prostředím.
Když Rudolf Rokl vážně onemocněl, věnovala se péči o něj a současně mu pomáhala s jeho hudební kariérou. Po jeho smrti se postupně stáhla z veřejného života.
Její životní vzpomínky zachycují nejen osobní a rodinný příběh, ale také atmosféru poválečné Prahy, československého filmu šedesátých let a prostředí významných osobností české hudební scény. V roce 2025 byl její životní příběh zaznamenán v rámci projektu Paměť národa a Příběhy našich sousedů.
Osobní vzpomínka: Babička
Vzpomínka Giovanny Fassati-Roklové na milovanou babičku, rodinné vztahy a hodnoty, které si z dětství odnesla do života.
Babička
Měla jsem babičku. Odešla z tohoto světa v požehnaném věku devadesáti let uprostřed naší mnohočetné rodiny, pojídajíc milovanou bramborovou polévku s pravými hříbky.
Poslední její otázka patřila mně: „To jsou hříbky z Mnichovic, viď, Janičko, to já hned poznám,“ pravila moje drahá babička. Já na to: „Babi, sama jsem je pro tebe nasbírala.“ Pak babičce vypadla z ruky lžíce a já stačila jen říci: „Babi, já ti ji hned podám –“, ale už jsem vzápětí bolestně tušila, že to byla poslední babiččina polévka na tomhle světě.
Číst dál
Umřela mi v náručí se šťastným výrazem ve své laskavé tváři... Božena Němcová by jistě řekla: „Šťastná to žena.“ Ano, je to velký dar, odejít z tohoto světa v kruhu svých nejdražších, pojídajíc svůj nejoblíbenější pokrm.
Bolelo to tehdy moc, ten tvůj nečekaný a rychlý odchod od nás, drahá babičko. Ale to, že t e b e nic nebolelo, že jsem mohla do poslední chvíle definitivního rozloučení držet pevně tvoji mně tak drahou dlaň – to hodně pomohlo k překonání té obrovské bolesti.
Do roka se mi narodil můj syn Patrik, na kterého ses tolik těšila a já náhle zjistila, že jsi stále se mnou, že náš dialog nemůže nikdy skončit.
Tak asi takhle nějak si se svou milovanou babičkou povídám. Učím se stále dívat na svět jejíma moudrýma očima, které přečetly stovky knih. Snažím se i ohmatávat svět jejíma laskavýma rukama, které uměly tak krásně hladit, ale i tvrdě pracovat.
A také se stále učím n a s l o u c h a t druhým. Vnímat toho druhého, jeho bolest, žal, ale také i radost – umět se ze srdce opravdu zasmát i sobě samotné.
Jsem nesmírně ráda, že moje dětství bylo šťastné. A k tomu nádhernému pocitu š t ě s t í, b e z p e č í, b e z s t a r o s t n o s t i, nemusela tehdy být vůbec přítomna žádná televizní obrazovka. Povídaly jsme si do noci, četly jsme si do noci, držely jsme se za ruce a měly se opravdu rády.
Ano, jediný opravdový přepych, který existuje – to jsou lidské vztahy, někdy to trvá déle, nežli člověk ví, že to takhle je.
Všichni jsme se tak trochu „zbláznili“.
Chceme mít strašně rychle svůj vlastní dům, ten nejrychlejší auťák s mobilním telefonem, toužíme šíleně po cestě kolem světa.
Zapomínáme na to, že náš dům shledáváme krásným v čase, kdy se nám volně dýchá, přijde-li skleslost, shledáme jej tíživým. Zapomínáme, že náš luxusní vůz se může velice rychle změnit v tu nejluxusnější rakev. A vrátit se z cesty kolem světa úplně sám? Ne! Vždyť nejvíce potřebuje člověk k svému štěstí jiného člověka.
Babičko moje, cítím tvoji dlaň v mojí dětské ruce. Slyším zdáli, ale naprosto zřetelně tvůj hlas:
„Nejdůležitější v životě lidském, holčičko moje, je l á s k a ...“
