Mgr. Nina Divíšková (* 12. 7. 1936, Brno – † 21. 6. 2021, Praha) byla česká herečka a pedagožka herectví, dlouholetá členka pražského Činoherního klubu.
Herectví vystudovala na pražské DAMU. Po ukončení studia odešla se skupinou spolužáků do Divadla Petra Bezruče v Ostravě, kde začínala svou profesionální hereckou dráhu. V roce 1965 přešla do nově vzniklého Činoherního klubu v Praze, který se stal na více než tři desetiletí její hlavní divadelní scénou.
V Činoherním klubu vytvořila desítky výrazných rolí. Patřily k nim například Dora ve Spravedlivých, Svatava v Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho, Kateřina ve Zločinu a trestu, Charlotta ve Višňovém sadu, Vasilisa v Na dně, Arkadinová v Rackovi nebo Valérie v Bitvě na kopci.
Ještě před příchodem do Činoherního klubu ztvárnila v ostravském Divadle Petra Bezruče mimo jiné Violu i Sebastiána ve Večeru tříkrálovém, Katrin v Matce Kuráži a Blanche v Tramvaji do stanice Touha. Později hostovala také v Národním divadle, Dejvickém divadle, Divadle v Řeznické, Divadle v Celetné a na dalších scénách.
Spolupracovala s řadou významných českých divadelních režisérů, mimo jiné s Janem Kačerem, Ladislavem Smočkem, Evaldem Schormem a dalšími výraznými osobnostmi českého divadla.
Vedle divadelní práce vytvořila řadu filmových a televizních rolí. Diváci ji mohli vidět například ve filmech Morgiana, Kytice, Příběhy obyčejného šílenství, Bolero, Máj nebo Nestyda a v řadě televizních inscenací a seriálů.
Své dlouholeté herecké zkušenosti předávala také mladé generaci. Působila jako pedagožka herectví, mimo jiné na Vyšší odborné škole herecké v Praze.
Z tvorby
Osobní zamyšlení Niny Divíškové nad smyslem života, rodinou, pamětí a tím, co po člověku zůstává. Text byl uveřejněn v knize Věry Ludíkové Pošli to dál III – Kniha vzkazů lidem i vesmíru.
Život je jedna velká otázka - - - odkud? kam? proč? Odpověď : z neznáma do neznáma a …proč?
Stála jsem kdysi před obrazy Chagallovy Bible, poprvé vystavené v Louvru, stála jsem před obrazem "Boj Jákoba s andělem" a měla na malinkou chvíli pocit, že už už něco pochopím. Smysl stvoření, bytí, smysl boje….chvěl se mi každý nerv v těle. Teď, teď se dozvím, proč tady jsme, kam odejdeme…V tom okamžiku na mne někdo promluvil, na cosi se zeptal, vyrušil, přerušil tu vzácnou, pro mne nejdůležitější chvíli…a tak to nevím dodnes. A stačilo tak málo.
Smysl mého života je můj táta, moje máma, jejich naděje, skutky, láska. Smysl mého života je můj muž, naše společná i oddělená práce a hlavně - jak banální - moje děti! A jejich děti. Vlastně jakási smlouva na naši nesmrtelnost. Netoužím po nesmrtelnosti, ale byla mi tím darována. A jednou se tím pádem možná potkáme se všemi, kteří nás čekají.
"Kdo dokáže peklem projít a vydrží, už vlastně nemůže než Být" - a hledat štěstí v denním světle, přírodě, práci pro své nejbližší, věrnosti svým tátům, mámám, babičkám, prababičkám, jakýmsi záhadným genům v nás! Nebo možná taky ne? Co já vím. A chtěla bych vědět. Vy víte? Dejte vědět!
Vaše Nina Divíšková
Uveřejněno v knize Věry Ludíkové Pošli to dál III - Kniha vzkazů lidem i vesmíru.
