Autobiografické vzpomínání Olgy Nytrové.
Nitro je někdy naladěné jako housle dětství. Tiché tóny se mění v rajské barvy a z nich vystupují milé a blízké tváře, které září vnitřním světlem. Zdají se být snad skutečnější než skutečné. Studánky se otevírají, příliv věčného mládí nás na okamžik oslní. Ve vteřině nadechnutí máme své dávné blízké zase u sebe. Dotýkáme se jejich ruky, zaslechneme nezapomenutelný hlas, jejich oči k nám vyšlou spřízněný pohled, vnímáme cit, který neumírá. Smrt nemá nad pouty lásky žádnou moc.
Jsem sice křtěná Vltavou, protože jsem se narodila na Vinohradech, v čase třešní, ale dětství a mládí jsem prožila v Radotíně, dnešní Praze 5. Na zahrádku u rodinného domu tenkrát sněžívalo celoročně, bílý poprašek i za horkých dní obstarávala „bez nároku na honorář“ místní cementárna.
Na stráni pod lesem jsme společně s bráškou Mirkem, o čtyři roky mladším než já, a se sestřičkou Evou, o dva roky mladší než on, sbírali lesní jahody. U potoka, protékajícího parkem pod okny, zase o několik stovek metrů dál v podlesí dozrávala spousta malin a ostružin. Babička, která nás na dálku hlídávala, z balkonu mávala bílým šátkem.
Číst dále
Doma na dvorku jsme si hrávali se svými zvířecími kamarády, s kůzletem a štěnětem, nebo s králíkem Tondou, kterého jsme si dokázali ochočit jako pejska. Měli jsme i bílou slepici, tu jsme našli zatoulanou v lesním úvozu, ještě když byla kuřetem.
Dědeček, výborný vypravěč, mě už jako ani ne dvouletou denně zásoboval napínavě líčenými pohádkami a babička, nadaná stylistka, mi zase předčítala z prvorepublikových časopisů pro děti, jako byly Radost, Vlaštovička a Malý čtenář. O několik let později vyprávěcí štafeta pokračovala, když si malý bráška se sestřičkou ke mně v neděli hupli do postele a já zase předávala příběhy jim. Obměňovali jsme je pak při různých hrách na zahradě, v garáži, na půdě – zapojili jsme panenky, medvídky, autíčka, kočárky, vozíky, trojkolky. Vzpomínáme se sourozenci občas na velké hrací manévry, když jsme byli někdy sami celý den doma.
Prarodiče Marie a Josef mne a mladší sourozence učili lásce k českým dějinám, úctě ke knize, vztahu k umění. Vedli nás k tomu, abychom vnímali, co je spravedlivé, jak dobře komunikovat s bližními, jak být zdvořilý a tolerantní. Prováděli nás obrazovými galeriemi, jezdívali jsme po českých hradech a zámcích, navštěvovali knihovny, kupovali knížky. Babička i dědeček se snadno sbližovali s lidmi, oplývali darem slova. Jako vášniví čtenáři měli opravdu bohatý slovník, dovedli bavit společnost laskavým humorem a disponovali pedagogickým talentem. Hráli s námi loutkové divadlo, podporovali nás v recitačních a literárních kroužcích, babička nescházela na žádném našem vystoupení. Nikdy kulturu nebagatelizovali – naopak vštěpovali nám úctu k ní.
Jako předškolačka jsem prakticky žádnou neděli nechyběla v místním loutkovém divadle. S velikou chutí jsem uposlechla každou výzvu divadelníků a ochotně šla recitovat na pódium.
Už od vzpomínaných dvou let jsem povídala pohádky trpělivým prarodičům, byla jsem k nezastavení a hned v první třídě mému vyprávění „neunikli“ ani spolužáci, když mne pan učitel J. Kitler pozval týden co týden k tabuli, abych hodinu čtení vyplnila svými příběhy. Měla jsem jich v zásobě dost na každý týden, protože knihomolové prarodiče dávali mé duši tu správnou literární výživu. Tehdy ještě našemu vnímání nevévodila televize a byl čas na duši. I „Zlá milá“, jak poezii nazývá Pavel Šrut, vstupovala do našich životů od útlého věku jako vzácný a nikdy neodcházející host.
Asi jako šestiletá jsem se jednou vydala po železnici s babičkou z Radotína do Bruntálu. Až do Olomouce s námi v kupé seděl evangelický farář, pan Jan Vejnar. I jemu jsem celou cestu vyprávěla pohádky a on zase mně. Ten měl ale trpělivost! Dokonce mě pak pozval na svou radotínskou faru, abych něco povyprávěla i jeho dětem. Po příjemně stráveném odpoledni na farní zahradě jsem dostala jablko veliké jako dětská hlavička. Byl to můj první honorář za práci se slovem.
Když se nás pan učitel v první třídě ptal, čím chceme být, prohlásila jsem, že se stanu spisovatelkou. Můj dětský cíl vzali prarodiče vážně. Patří jim dík za projevenou lásku a podporu. Stali se prvními posluchači mých povídek a básniček i pokusů o novinářské žánry.
Druhá babička – z otcovy strany – mě i brášku už ve velmi útlém věku přivedla do kostelíka u Mokropes. Matčini prarodiče sice nebyli věřící, ale když jsem projevila jako dítě ve druhé třídě zájem o návštěvu bohoslužby, vypravil se do kostela se mnou dědeček. Vzpomínám na své předky a jejich lidskou štafetu s pokorou a vděčností.
O otázkách víry jsem si mohla povídat i se svou kmotřičkou, pratetou Olgou Holečkovou, která se narodila ještě v 19. století, a tetou Olgou Schmidtovou, jejíž medailon na našich webových stránkách také najdete. U tetiček, v uměnímilovném prostředí bytu u Jiráskova mostu, jsem se vždycky cítila dobře. Celá rodina se věnovala divadlu, hudbě i výtvarnému umění a žila velmi společensky. Rozuměla jsem si tu dobře i se svou o dva roky starší sestřenicí Zuzanou. Už když mi bylo čtrnáct, povídaly jsme si o filosofii, kterou právě probírala na konzervatoři. Dávala mi číst také verše Vladimíra Holana, texty surrealistů a arabské básníky.
Nejvíce se naučíme od těch, které máme doopravdy rádi. Věrný přítel je podle myslitelů antiky pravá medicína duše. On řekne pravdivá slova v labyrintech, kterými procházíme, nenechá si je pro sebe jako mnozí.
K těm nejvzácnějším z mých přátel patří profesor na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, Milan Balabán. V roce 1970 jsme se potkali na faře v Radotíně, kam mě poslal kamarád Štěpán Rak. Náš první rozhovor s Milanem se týkal poezie, to jsem pomýšlela na o tři roky později uskutečněnou diplomní práci Metafora v české poezii. Milan Balabán tehdy analyzoval a přebásňoval biblickou Píseň písní. Společná láska k poezii položila základy našemu přátelství a dala mu věčnou inspiraci.
V roce 1995 nám paní ředitelka Památníku národního písemnictví, paní dr. Eva Wolfová, nabídla, abychom jako spoluautoři v rámci expozice Starý zákon v umění připravili část věnovanou ozvukům Bible v české literatuře dvou posledních staletí. Byla to velmi inspirativní práce. Proto jsme postupně počet prostudovaných českých spisovatelů a básníků ještě rozšířili a připravili knižní publikaci na stejné téma. Pod názvem Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20. stol. ji vydalo nakladatelství Oikuméné v roce 1997. Daná tematika je nesmírně zajímavá, z toho důvodu jsme v ní dále pokračovali a tentokrát jsme se zaměřili na Nový zákon. Po několika letech práce jsme v roce 2005 dokončili rozsáhlý rukopis Biblický třpyt v české poezii 20. stol.
Od profesora Milana Balabána, který je velmi náročný, superkritický a takřka nikdy nechválí, jsem se mnohému naučila a nebylo to vždycky lehké. Od práce s Biblí, s filosofickými prameny, přes zdokonalování a autorské zrání v žánru esejistiky, vědeckou práci s odbornou literaturou, až po vysokoškolské pedagogické působení.
Dalším mým vzorem, přítelem a ochotným rádcem, který mě učil, jak si poradit v publicistice, v různých žánrech literárních i v řečnictví, a s nímž jsem vedla řadu diskusí filosofických a o tvůrčím psaní, je PhDr. Ing. Jan Vodňanský. Uvěřil v můj talent ve chvíli, kdy mě někteří lidé přehlíželi a házeli mi klacky pod nohy. Dokázal mě v začátcích mé profesionální tvorby vhodně – i když také přísně a náročně – povzbudit. Učil mě škrtat, zvýšit esprit textu, pustit fantazii ze řetězu, vydat se po stopě tajemství, uvolnit svou hravost a zvýšit tvůrčí potenciál.
Třetím životním přítelem je můj, o tři roky mladší, muž Václav. V manželském tandemu jsme se vyladili a doplnili, ať už jde o literární pořady, rozhlasovou a televizní tvorbu, společně napsané knihy memoárové, besedy na turné po knihovnách českých i moravských atd. Oba jsme vůči druhému přejní a vstřícní, taktně se doplňujeme a máme nadstandardní ochotu pracovat na sobě a zdokonalovat se, abychom Boží dary odevzdali Bohu v takových hřivnách, jaké zamýšlí a svou svatou vůlí nás k nim vede.
Vím, že jsem člověk omylný a chybující, konečný a smrtelný – ale věřím v milosrdenství Nejvyššího a v dar života věčného. Pokorně děkuji za dary a jejich uplatňování beru jako službu Nejvyššímu – jen před Ním se skláním. Neboť „kdo věří ve mne, má život věčný“, řekl Kristus a tím myslel MÁ právě už v tuto chvíli – ne teprve bude mít.
Tím nás obdarovává nejvyšším myslitelným způsobem.
