Březí životy jednoho chodce

Vody, svody, hromosvody mého živo-bytí

Kalendář Blahoslav 2011

Vody, svody, hromosvody mého živo–bytí. Ne vždy jsem byl březí, ale většinou ano, jako samice čekající potomka.

Již před životem jsem tu byl – skryt ve svých rodičích, zbožných lidech těhotných touhou jít, jinam, až do toho Polska. Otec tam nežil z Pilsudského, ale z Krista. V koši na prádlo poslouchal jsem při přípravkách nedělní školy biblické příběhy o Abrahamovi, Mojžíšovi, Davidovi, ale i o Samsonovi a Ezdrášovi.

Rozuměl jsem jen zčásti, ale tušil jsem (postupně se všemi mladšími sourozenci) ta velká tajna, jež povznášejí věřícího do vozů Eliášových.

Později, v romantické klukovině, jsem začal trochu chápat, co je to teologie. Lapal jsem jako novic a panic důrazy otcovy a matčiny. Otec, zvláštní druh mystika, byl vznícen evangeliem Janovým a Jeho „Já jsem“ vynášeným vzhůru. Maminka byla starozákonnější, milovala příběhy o Abrahamovi, Jákobovi a o jiných originálních postavách starozákonních vyprávění.

A zaujal ji biblický filosof Kazatel a jeho doporučení „Pouštěj svůj chléb po vodě“ – marnotratně dávat, co mám, a doufat, bezohledně doufat. Pán Ježíš na to stačí.

Později, už v Československu, jsem protrpěl obecnou školu s razantní, ale spravedlivou učitelkou českého jazyka a myslím, že i českých dějin. Tady jsem se setkal s brilantně romantickým učitelem, jenž byl básníkem – Otakarem Zižkou. Jeho paní, také básnířka, byla až oslnivě krásná, její půvab zastírá mou mysl ještě dnes.

Na gymplu se mi nedařilo, dost jsem troskotal, nikdy jsem se nesžil s takzvaným kolektivem, byl jsem vždycky bílá vrána a vlastně jsem v té své třídě duchem nebyl. Maturita byla úlevná. V tomto údobí, které bych nazval šedým, jsem promýšlel některé velké problémy a držel pro své spolužáky jakési trochu i drzé přednášky, že víru nevlastníme, že ji nedostaneme do sebe jako nějakou sklenici vody, kterou prostě vypijeme a hotovo.

A Starý zákon se mi rozzelenal zvláště pod magickým vlivem Slavomila Daňka, starozákoníka evangelické fakulty, kterého jsem in figura nikdy neviděl. Okouzlil mě svět posvátných stromů a posvátných kamenů, věštby a játropravectví. Abraham přijal své hosty ne pod nějakou terebintou, nýbrž pod posvátným stromem, a přišel k němu unavený Hospodin v trojjediné lidské podobě.

Byl jsem březí jako ovce, která čeká jehňátko.

Březilo se mi.

Březilo se mi na evangelické teologické fakultě, ta škola se mi líbila, ani se mně moc nechtělo jíst, pít, chodit do kina nebo dokonce do divadla. Nač ty marnosti? Profesor Bič měl radost, že se zajímám o kultická (bohoslužebně-rituální) témata. A vášnivé milování biblických zvěstí mě provázelo i v různorodém prostředí našich evangsborů.

Zde jsem byl kupodivu dost úspěšný, biblické hodiny s hrstkou horlivých zájemců umožňovaly jít na hloubku a někdy dokonce nechat nad sebou zavřít vodu. Do toho šplouchaly mé osobní katastrofy, nezdařené manželství (mou vinou) a cynická jednání některých ženských osob.

V teologii jsem začal filologií, sepisoval jsem na koleně práci o hebrejském výrazu ch-r-š, který má několik významů odpovídajících však náboženskému a rituálnímu umlčování.

Později jsem napsal několik knížek, z nichž některé vznikaly při mém vyučování v bytových (Patočkových) seminářích, a proto „vyšly“ nejprve jako samizdat, později, po sametu, knižně.

Se svou „helimadoe“ (zbožná Alena, krásná Marie, ponurá Jarka, vlídná Bárka, krásně zavilá Dana, básnivá Olga, svítivá Viola, Dáma v zeleném a některé jiné) činil jsem zkušenosti sporné, někdy drtivé, jindy hladivé.

Jak jinak než obrátit se k čiré lásce v Písni písní, lásce, kterou já sice hledám, ale která už neskonale předtím vyhledala mě. Lásko, jsem tvůj, poněvadž ty jsi má.

A přicházely zprudka chvíle zkoušek, kdy jsem si připadal jako pod drápy draka jakéhos. V pomocných technických praporech (PTP) jsem četl svou Bibli na latríně (svatá Písma nebyla tam státně povolena).

V Pražských kanalizacích, jež mě nasmradily na celá léta, jsem svým soudruhům přednášel ve smíchovských hospodách o Masarykovi a Havlíčkovi, a musel jsem pít dosti hojně pivo i silnější drink.

A březilo se mi tam. Svatý Jiří Boží přítomnosti si dovedl poradit i s drakem zločinné režimní blbosti.

A v té dnešní mé teologii mě fascinuje myšlenka, že „Bůh chce, aby všichni lidé spaseni byli a k známosti pravdy přišli“, i ti za vodou a sedmi náboženskými horami.

I buddhisté mají své (vlastní) spasitele vedené (možná i obstarávané) Pravdou, kterou nazýváme metaforicky málo vhodným slovem „Bůh“. Snad se mi pobřezí i tady, halelu Jah!