O nás Řekli o nás Kde nás najdete  Členové a hosté Aktuální program

Výtvarná dílna

Literární dílna

Biblická dílna

Tvorba členů a hostů

Rozhovory

Archiv akcí

"PhDr.Olga Nytrová"

 

 

Naše recenze- Z časopisu Český zápas- Z časopisu Husita Vyšlo v časopise Husita č. 2 - 2011Vyšlo v časopise Husita č. 2 - 2011 - Křesťanské svědectví    Otevřenost pro druhého, která není jen pasivní, ale vztahuje se a přijímá, považuje filosof Gabriel Marcel za samu podmínku křesťanského svědectví. Nadřazený postoj ke druhému, vycházející často z majetnického vztahu k Pravdě, omezuje (ne-li zcela vylučuje) možnost svědčit účinně právě o této Pravdě. Křesťanovo svědectví nemůže zůstávat na rovině názoru, musí se vtělit do skutků. Podstatným a možná základním rozměrem pravověrnosti je milosrdenství. Víme přece, že Pravda může kráčet jen cestami lásky.     Je dobře, že mezi námi stále existují lidé, pro které je projevované milosrdenství součástí každodenního života. Za jednoho z nich považuji sestru z našeho karlínského sboru, Pomněnku, která se již dlouhá léta stará o potřebné. Často proto uvaří a napeče pro dva kamarády svého již zemřelého bratra. Jsou to vdovci, a ona ví, že se většinou o své stravování moc nepostarají. Někteří ovdovělí asi mívají dojem, že bez manželky jsou bezrucí. Pomněnka však poskytuje jídlo i dalším potřebným lidem, například bezdomovcům, které zná ze svého okolí.     Před pár týdny si sestra Pomněnka všimla, že na rohu ulice již delší dobu postává muž středního věku. Byl oblečený poněkud ošuntěle a budil dojem, že se ocitl v nepříznivé situaci. „Nepotřebujete nějakou pomoc?“ nedalo jí to nakonec. Překvapený muž si po malém zaváhání s určitými rozpaky vzal od ní dvě stovky. Za dva dny ho na chodníku zahlédla znovu. Stál tam opřený o zábradlí, smutek a vyčerpanost ve tváři. Vyšla z domu ven a přinesla mu dvě housky s máslem a se šunkou a k tomu pomeranč. Přidala i láhev s horkým čajem, byla totiž docela zima. „Nechci vás nijak urazit, ráda bych vám pomohla. Vidím, že jste skutečně v nějaké nouzi.“ Klopil oči a po chvilce se zeptal: „Ano, to jsem. Ale proč to děláte, proč mi vlastně pomáháte, jsem přece úplně cizí?“ „Víte, pro nás křesťany ten druhý v nouzi není cizí. Je to bližní, který potřebuje naši pomoc,“ usmála se na něj Pomněnka. „Věřící člověk v takovou chvíli prostě nemůže zůstat lhostejný a jít si po svém.“ Neznámý byl udiven a trochu se i styděl. Zdálo se však, že ho ta slova zahřála u srdce. S chutí se pustil do jídla a sestra Pomněnka s dobrým pocitem tiše odcházela. V hloubi duše si náhle uvědomila, že skutečné setkání je přijímáním.                                                                       Olga Nytrová                                                                                                 Český zápas 25, 19. června 2011 Kubínova Ponorná řeka     Svou předmluvu k básnické sbírce uvodil básníkův dlouholetý přítel Alfred Strejček Holanovou citací „Jen klečíme-li, životní velikosti nabýváme“. Ano, pokora před absolutnem je součástí autorovy osobnosti. Rázný a asertivní v životě, před darem slova umlká v pokoře, která je ctností dnes, žel, dosti zanedbávanou a řada lidí ji do svého života zpovykaně nechce přijmout. V Ponorné řece, oné „pokorné knize člověčenství“, otevírá Stanislav Kubín nový zralý celek své poezie i esejistiky. Obohacuje nás sugestivními metaforami. Na stránkách sbírky vnímáme zlaté žíly, prototypické básnické obrazy nitra člověka. Básnicky zde autor překračuje torzovitost a fragmentární povahu lidské každodennosti. Sem tam prosvitne něco z nadčasových bytostných konstituentů lidské povahy. Poezie je pravda duše a o ni se s námi básník S. Kubín dělí. Vnitřně tuší a veršem vypovídá o tom, že láska, poezie a moudrost patří k antropologickým konstantám člověka, které spolu úzce souvisejí. Láska je syntézou fyzična a mystična, je zároveň poezií a také transcedencí moudrosti – ale i šílení a bláznovství, hravosti i extatičnosti.      Když čteme kvalitní poezii, nitro se rozsvítí a září. Uvádí nás do stavu vytržení a na druhé straně básníkova „moudrost je moudrá“ v tom, že si uvědomuje své meze. Jak známo, nejzdařilejší básně se skrze slovo, prostřednictvím výpovědi básníkovy, mění v modlitbu. To se daří i Kubínovi. Autor má specifický dar zvýšené obrazotvornosti a daří se mu vytvářet v metaforách spojnici mezi tímto světem a světem budoucím. Ocitneme se v zóně vykroužené básníkovou duší a vnímáme slova, která mají „váhu a zvuk čisté zvonoviny“. Nabízejí nám Kubínovo mužné hledání, které ví „o slzách zmaru a nicoty“, a třeba i o citu vnímavé vnučky. Autorovy poeticky přetavené vhledy do duší členů rodiny a přátel vyznívají s plastickou autenticitou. Rozumí dobře tomu, co je „pláč mužů, pláč beze slz“, „...mlčenlivý křik a nářek...zklamaného Joba / proč Hospodin / skryl svou tvář“. My spolu s básníkem přisvědčujeme, že útěcha je dcerou víry. Magickou řečí poezie nás básnivý pábitel vyzývá, abychom odpustili sami sobě a hledali v životě to podstatné. A varovali se „penízků nepoctivé ražby“. Autor ví, že svět potřebuje zázraky a jen v pokoře před spásou poklekáme – a právě v tom je naše bytostná velikost.                                                                Olga Nytrová - Český zápas    Nad knihou Miroslava Sígla "Co víme o smrti"    Zkušený publicista a spisovatel se obrací k tématu, které léta přitahovalo jeho mysl, k problému, jehož se lidé většinou instinktivně obávají a nechtějí o této otázce přemýšlet, ke smrti. Jde o hodnotu, která se týká každého z nás a jež zhodnocuje život. Moudrý a zralý člověk se má ke smrti postavit čelem a uvědomit si, že ona by měla být vnímána jako přirozená součást a završení života. Smrt je přece vážným a důležitým úkolem. Přitom dnes bývá v médiích tabuizována a na druhé straně, především v bulváru, zase naopak skandalizována. Obojí je nezdravý extrém, odporující pravdě. M. Sígl volí ke zvolenému tématu svůj vlastní přístup. Díky své rozsáhlé erudici mohl vytvořit knihu zásadní a dnes tolik potřebnou. Ví, že literárně talentovaní lidé bývají určitým seismografem hodnot, že svědectví, jaká nám nabízejí básníci a spisovatelé i další osobnosti z kultury mají svou váhu. Jejich metafory nám pomáhají, povzbuzují nás, zasvěcují, podávají hlubinnou výpověď, upozorňují na tajemství i naději. Autor k dané problematice shromáždil materiál rozsáhlého tématického okruhu. Velkou sílu výpovědi mají literární fragmenty o smrti napříč dějinami lidstva. Dostáváme tak určitou příležitost srovnat úhel pohledu člověka starověkého, středověkého, novověkého až po současnost. Vnímáme hodnotovou orientaci moderní literatury, filmu a hudby z aspektu odchodu na druhý břeh. M. Sígl však v knize nezapomíná ani na kapitoly věnované paliativní péči o umírající. Křesťanské hledisko je zde zdůrazněno např. citacemi ze závěti kardinála Tomáška a dalších osobností, mj. J. M. Lochmana. Kniha je určena pro každého čtenáře, který se dokáže zamyslet nad smyslem života, nad nejhlubšími hodnotami a jehož cesta za pravdou není svazována úzkoprsými předsudky, nebo naopak touhou po životě, v němž si smrt s jistou dávkou povrchnosti nechce připustit. Někdy vypjatý neoindividualismus, sobectví, pohodlnost a touha po konzumním způsobu života vede k tomu, že člověk z jisté zbabělosti odmítá se smrtí počítat a tváří se, jako by pro něho samotného neplatila. Kdo chce být pravdivým, lidsky zrát a spět k moudrosti, se smrtí pokorně počítá a ve stejné pokoře počítá i se spásnou nadějí na konci věku, se zmrtvýchvstáním.                                                            Olga Nytrová     

 

Básnicko-epištolně esejistický "Oblouk návratu" Stanislava Kubína    V útlé knížce vnímáme autorovu základní dvoupólovost, tajemnou a dráždivou. Byl to šťastný nápad spojit novou „setbu“ poezie s básnickou prózou, krátkými epištolně laděnými esejemi, a nadto i s promluvami na vernisážích. Působivá je také předmluva z pera tvůrcova přítele P. P. Siostrzonka, převora Břevnovského kláštera. Celek knihy je laděn křesťansky. Zároveň jakoby chtěl Kubín ještě dodat myšlenku z jiné velké kultury, a tak na úvod cituje čínského filosofa, který je přesvědčen, že „cesty Boží nejlepší jsou“.   Poezie St. Kubína na jedné straně stimuluje, na druhé i lyricky uklidňuje naši obraznost, naše duchovní senzorium. Básníkova imaginace se obrací mj. k velikánům tvorby, ke křesťansky hlubokému trpiteli Janu Zahradníčkovi, nebo k W. Shakespearovi. Básník má dar slova, jeho příměry a metafory jsou působivé, např. „medově jantarový čas“. Na čtenáře dýchne z veršů věk zmoudřelé zralosti, oprošťování se od všeho mělkého a zbytečného, cesta „na hlubinu“. Poeta varuje: „Bůh nemluví k těm /Co nemají čas“.    K žánru eseje projevuje autor svůj vztah i hojnými a výstižnými citacemi, např. z Exupéryho, I. Wernische, K. Hvížďaly a dalších. Básnictví a výtvarné umění jsou svým způsobem spojité nádoby, a tvůrci slova mnohdy sytí svou inspiraci výtvarnými podněty a navazují na ně básnickými vizemi, pramenícími v srdci. Touto cestou jde i S. Kubín, zkušený literát, který čerpá z klenotnice zážitků a dokáže je přetavit prožitkem víry, nabídnout esejisticky propracovaná epištolní zamyšlení nad biblickými texty, zralé formulace, prozrazující mistra slova. V pohledech „eseje jako básnické disciplíny“ zúročuje i své zkušenosti z rozhlasového vysílání. „Neskleneš duhový oblouk návratu, ač bys chtěl,“ citujme na závěr básníka.((Stanislav Kubín: Oblouk návratu, OFTIS, Ústí nad Orlicí, 2006)) ((Ilustrace Mgr. L. Čmerda)) 

 Trojanův „Ježíš“    V těchto dnech byla v kavárně Marathon na Evangelické teologické fakultě prezentována obsáhlá publikace, kniha zásadního významu, z pera Jakuba S. Trojana „Ježíšův příběh – výzva pro nás“. Autor analyzuje theologii kříže v české protestantské tradici od J. L. Hromádky až po P. Pokorného a J. Hellera, ve druhé části vede rozsáhlý rozhovor s předními evropskými bohoslovci. Poté se věnuje systematickém intermezzu a pak přistupuje ke čtvrté části, která nabízí autorovu interpretaci Ježíšova příběhu. Teolog Trojan si klade si takové otázky jako: Čím lze charakterizovat celý Ježíšův život? Jaký je jeho vztah k Bohu? Splývavá jednota? Je Bůh protějškem i pro Ježíše? Kristus odkazuje na hlubší rovinu, v níž Zákon v jeho interpretaci nabývá nového smyslu. Každý pokus věrně postihnout Boží vůli, být poslušen hlasu „odjinud“, hlasu, který dosud nemá místo v chóru ostatních hlasů, a je tedy vpravdě ‘u-topický‘, tedy bez místa, autorovými slovy řečeno „je aktem samoty, v níž se svědek neodvolává na nic, co bylo svědecky fixováno před ním, nýbrž výlučně na to, co k němu přichází jako nová výzva. Je vystaven tlaku duchovního apelu, nad nímž nevládne.“ J. S. Trojan se snaží pochopit Božího ducha jako „sílu a duchovní impuls, který v nás rozžíhá porozumění Slovu ‘odjinud‘, porozumění Bohu, který se stává, hlasu Pravdy.“ Celý Ježíšův život je důležitý – ne jen jeho smrt na kříži. Kristus je oživující pravda, víceohniskové dění. Celým svým životem Ježíš přinášel spásu. Milost je kategorií, která je obsažena ve všem, co Syn Boží dělal.    Ježíš nás volá k životu víry, on, nejvěrnější svědek Boží věci. Z naší strany jde o existenciální rozhodnutí. „Víra v Boha Otce i Syna i Ducha svatého nás přivádí na cestu pravé lidské existence.“ Spolu s autorem se můžeme ptát, co tvoří jádro Ježíšova příběhu. V Ježíšově životě, v jeho vztahu k Bohu, k lidem je vyjádřeno vše podstatné i pro nás. Bez ohledu na rozdíly v dílčích důrazech a zaměřeních je podstatné, zda Ježíšovo poselství přijmeme jako „NEPŘESLECHNUTELNOU VÝZVU“.                                                                                       Olga Nytrová                                                                                 Vyšlo v Českém zápase 2006Jakub S.Trojan: Ježíšův příběh - výzva pro nás, nakl.OIKOYMENH, 2005(1.vydání, 413 stran)http://www.oikoymenh.cz