„Běda mně, budu-li mlčeti“ .... (slyšíme nejen z kostnických plamenů od mistra Jana Husa)
Beru do ruky knihu z nejmilovanějších – „Babičku“ Boženy Němcové. Čas je život a život přebývá v srdci a tato kniha s jímavými ilustracemi Adolfa Kašpara tvoří geniální jednotu krásy.
V knize je vepsáno na podzim 1962 – v mých sedmi letech – věnování – „milované dcerušce pro radost i poučení rodiče“. Jakou cenu měl a stále věřím, že i z věčnosti má můj život a charakter pro mého otce svědčí úvaha Bohuslava Balbína, kterou mi do vzácné, zlaté knihy vepsal. Podělím se o ni se čtenáři těchto řádků:
„Těžký a před potomstvem neomluvitelný zločin na sebe uvalují ti, kdo buď nadějíce se vítaných hodností, buď strachujíce se nějakého tyranského ducha, buď toužíce dosíci milosti neb jakoukoli jinou ctižádostí dohnáni, rady své propůjčují na zradu a zmar vlasti, společné matky, nepřátelům, a kdo cizí lakotě a pomstě mlčením aneb, což horší jest, pochlebováním plachty rozestírají.
Ať se honosíš jakýmkoli jménem, ať proslavený jsi byl titulem buď rady, buď komisaře, buď aktuára, písaře, tajemníka, buď visitačního neb revisitačního legáta neb legátova náměstka, jestliže jsi radou a pomocí přispíval, aby chudí byli utiskováni, aby z nešťastných sedláků sáli a srkali krev a pot, aby některým bylo ulehčeno, jiným pak přitíženo a mlčel-lis pro uvarování hněvu panovníkova neb z pochlebenství, strachu neb pro zisk, když jsi mohl mluviti a zastávati se vlasti tak zkormoucené, nebo dokonce potvrzoval-lis to vše jazykem a perem prodejným: krev nešťastných padne na tebe i na syny tvé!“
„Na maličkostech záleží dokonalost, a dokonalost není maličkost“ (Michelangelo) – a proto ti, kdo se vyčerpávají obětavostí, ale i drobnými činy úsluhy a pomoci pro své bližní, jsou opravdovými syny a dcerami Božími.
Děkuji Ti, můj táto, žes mne takto již jako malou holčičku vedl – dosah Tvých slov jsem pochopila a ocenila až později v těžkých životních chvílích.
Jsem si vědoma toho, že každý jsme schopni dostát jen části dále uvedeného, ale lze se aspoň pokusit: Nebát se, nelhat a mít sílu promluvit v pravý čas, vykročit tím obávaným prvním krokem do neznáma – nenechávat lidi bez odpovědi, být v práci poctivý a odpovědný, usilovat o dobré, slušné mezilidské vztahy, omluvu, smíření, odpuštění, k těm nejbližším mít odpovědný vztah, neubližovat jim naším roztříštěním se na plno míst a vůči „nepravým“ lidem, na kompromisy ne vždy přistupovat, být zásadoví, nerezignovat, a když už k tomu dojde, tak s určitou noblesou ducha a obhajobou, nezrazovat – pak snad s milostí a ochranou Boží zasazené vzejde, klas vydá své zrno a bude z nás postupně při naší více či méně bolestné proměně vyzařovat určitý pokoj a vnitřní klid nebo si aspoň pročistíme svoje svědomí.
A podaří-li se jen malá věc z toho, co jsme si předsevzali, i tak se z této malé věci konané s láskou stane později v Božích očích věc závažná, protože jsme dokázali nezahořknout a zůstali jsme věrni především sami sobě.
