Poezie byla přirozenou součástí tvorby Milana Balabána vedle jeho teologické a literární práce. Také v básních se vracel k biblickým motivům, otázkám víry, lidského údělu, blízkosti, ztráty a naděje. Následující ukázky představují dvě polohy jeho básnické tvorby – biblickou inspiraci a osobní, intimní výpověď.
Nahý jsi vyvedl nahé
ó moše
ty ses dal spálit
v žárovišti posvátného stromu hořícího
hrdelní úzkostí boží
zchátralý hrdina
z kdysi exvůdce otroků smrdících česnekem a tórou
osamělý mezi stády midjánského kněze
odpočívající mezi pnoucími se ňadry sladké sipóry
zpovykaný lákavou bídou exilu
ó moše
tys vyšel
k sedmkrát rozpálené peci egypta
a nahý jsi vyvedl nahé
vzhůru
žár nepohltil ani vlásek
na pochýlených hlavách tvých bratří
ani jediný
tobě bylo souzeno
nedojít
ó moše
Šeptáno mamince
a čekáš až se rozední
mamince
tvá ruka chvějivá
a teskný průvod vrb
tvá malá slova těšivá
a úsměv z chrp
tvé modlitby tvůj vzdor
kytička ze slz uvitá
jež zbyly na úhor
tvá bolest bolest porodní
když stále rodíš mne
a čekáš až se rozední
a smrt tě rozemne
tvá ruka průsvitná
veselý průvod vrb
ach nemá nemá dna
tvůj úsměv z chrp
