Pařížská třída je součástí knihy Vražda v hotelu Intercontinental, literární prvotiny Michala Ajvaze. Kniha poprvé vyšla v roce 1989 v nakladatelství Mladá fronta. Jde o básnickou sbírku, v níž se již objevují motivy typické pro autorovu pozdější tvorbu – město jako tajemný prostor, prolínání každodennosti s fantastickými obrazy a filozofické uvažování o světě. V jednotlivých textech se známá místa a běžné situace postupně otevírají jinému způsobu vnímání. Městský prostor není pouhou kulisou, ale stává se součástí úvah o cestě, paměti, poznání a lidském směřování. Právě tento způsob vidění je výrazný také v textu Pařížská třída. Ajvaz v něm vychází z konkrétního pražského místa, které postupně proměňuje v prostor pro úvahu o cestě a cíli.

Text níže uvádíme podle elektronického vydání Městské knihovny v Praze z roku 2026. Jeho znění vychází z vydání knihy Návrat starého varana (Druhé město, Brno 2012).

Pařížská třída platí jako příklad špatného urbanistického myšlení.
Nemá logiku v organismu města.
Svou šířkou a přímočarostí vyvolává dojem,
že spojuje důležitá centra a že je určená pro rušný provoz,
ve skutečnosti však nevede nikam:
směřuje k řece, kde se prodlužuje mostem,
a pak naráží do stráně zarostlé křovím.
Cizinec zůstane na mostě zaraženě stát,
před ním je letenský svah jako pointa absurdního vtipu.
Máme však Pařížskou třídu rádi právě pro její absurditu.
Kontrast mezi její slavnostní rozlehlostí
a nezapojeností do živého provozu města
ji proměňuje v rituální scénu,
kde se gesta chodců stávají snovou pantomimou
a kde se tiše a pronikavě rozsvěcí tajemství tváří,
dosud prostoupených prostorem cizích pokojů a teras.
Na cestě, která nikam nevede, mimovolně zpomalujeme krok –
vystoupili jsme ze sítě cílových drah,
které prořezávají živé tělo prostoru.
Původní prostor je však prouděním jemných sil,
pulsujícím polem bytí.
Obvykle nás ve starém řečišti prostoru táhnou kupředu
motory cílů, plánů a představ,
které nám nedovolí zakusit jeho jemné proudy.
Ale jen tyto proudy nás mohou donést k pravému cíli.