Cenek, Jiří Ing.
- Podrobnosti
- Kategorie: Tvorba členů a hostů
Kroky malověrnosti
(Matouš, 14, 22 - 33)
...nasycený rozchází se dav,
čas soumraku na pokraji
zbožní kdy se modlívají,
a vln kymácivá světla
v mysli vyděšených hlav
Víra zcela nerozkvetla
z příslibů slov pravdy dárce
Prázdné jsou rybářské sítě
strach, ten přicházívá skrytě,
jak bludný zjevil by se vrak
Dvanáct vesel, úžas v bárce
a kroky skryté za přízrak
jen malověrnost vábí tu
délkou závor příštích časů,
bouře bez strun kontrabasu
Roste z ticha hloubky temnot
naděje za slovy bez not
a víra v pravdy hábitu
*Vzdálený cíl
Ten cíl byl dán již na počátku cesty
jen přiliš, příliš zdál se vzdálený
a ved mě smysl, nenápadný, šestý
kompasem chudě vyzdobené haleny
Tam dojít měl jsem kdysi, dávno, jednou
loukou úžasu smutkem nepřehlednou
A šel jsem, krok po přímočarách hříchu
i stezkou co zná jen spravedlivý
v samotě při adoračním tichu
úderech zvonů času pod kladivy
a smazal délku slova vzdálený
až s tíhou křížů na svém rameni
I řece, bytí cíli, ubylo již sil
a vzdala se hrůzyplných proudů
to mnohý balvan tvář svou obnažil
kde mokrý písek diářem je soudu
Tam přejdu, vím, bez převozu, jen bos
lehce jak smích, co nedbá na patos
*Mistr snů
Víš, mistře snů
kde je pláže temnot hrana
kam vlny odnášejí smích?
Za vzdušnou brázdou kormorána
či v představách mých ošidných
s nimiž těžko dočkat rána
Znáš, mistře snů, ten strmý břeh
jen pozlátkem se rybka třpytí
spárem svodů v přáních třech
do zákeřných tam loví sítí
co splétá víry ignorant či zběh
Jak, mistře snů, zabolí ten šleh
slova, v němž uvadá kvítí
falše úsměv v roztříštěných sklech
když zatvrzelci vzdorovití
jen v jekot varhan šlapou měch
Zda, mistře snů,
i nultá kompasu je strana
slíbených cílů neznámých
co nezná plachta roztrhaná,
kde křídlem lásky vítr ztich
a modlitba je cesta, brána
Ptám se
Ptám se oliv v Getsemanech
jak dlouho drží tu již stráž
jejich kmeny zohýbané
„Po staletí. Proč se ptáš?“
Bloudím časem, hledám místo
kde je nejblíž Otec náš
Kde tváře pot se mísil s krví,
kde Mistr bděl když druzí spali
tam svědkem stát se proroků
pochodně když planou zdáli
a z ran nenávisti kladiv
smrt spřádá své madrigaly
Zas zlovolný pokřik davu
pro polibek zrady nádech
bič, co měl být zapomenut,
s otiskem na víry zádech
Kdo zvedne kříž na rameni,
ptám se oliv v Getsemanech
*
světlo lampy, jinak nic,
čas, opřen o stěny bedra,
němě zírá do ulic
gotika tam hrála rock,
tmou utichl hříchu vokál,
jeden směr a stejný krok
v málo vzpomenuté větě
písmen na železném kříži
v tmavé věži siluetě
plamen zažehla ta jiskra,
světlo víry v anagramu
a mimo obraz toho mistra
*
kdy strach stíní všechny tunely,
zvon sotva šeptá, je ochraptělý,
smrtihlav že dosud neodletěl
a život vrže prasklou hřídelí
Bez poutníků zní kroky v ambitu
hříchy, co les víry pokácely
a svědomí kdo neodloží tu
s pokorou pod křížem Spasiteli
nečeká dnes na návštěvu včely
Jen kočičky se těší na neděli,
do chrámu jsou zvány k hostině
by posvětily karanténní cely
*
A bylo světlo
Dal slunci směr, do výše pozved stromy
květ lásky vtisknul v zasmušilou pláň
svůj obraz sňal pro věků povědomí
a lidstvu rozdal jej, by nestyděl se zaň
Ten příběh navždy pamatuj a chraň
tak v kámen vryt je apel desatera
Že rozum podlá nevděku je zbraň
dá jitro posměch pravdám od večera
Tak zachvěla se země pod atomy,
již v potu tváře neobracen lán,
dvakrát se času hřídel nezalomí
když hradby ticha zamkne kastelán
A zbude snad jen holých stromů klan,
arénám bez oslav, bez torera
kosmu strop zbortil nukleární flám
Jen On a slunce, před věky a včera
*
Prázdný hrob
Kde kámen byl, teď otvor do skály
rouška jen a nepřítomné tělo
a němý úžas ženy z Magdaly
vzpomínka, jak nebe burácelo
a setníkova slova pod křížem
mrak slunce skryl a zachvěla se zem
tak proč ten údiv, oči uplakané
jen slov Jeho vzklíčilo tu sémě
předpověď co má být, že se stane
„ … jen maličko a zas uzříte mě“
*
Ve čtvrt na dvě
„...neznáte den, ani hodinu.“ (Matouš, 25, 13)
Dnes končí šichta ve čtvrt na dvě ...
Nevěsta v černém, závoj z třísek trámu
nit krve, průvodce po neznámu,
zhaslý kahan na zbytečné svatbě
Ženich zdejší, či rodem odjinud?
Na odvolání již vzdal se práva
balvan těžší než nejtvrdší hlava
všech dobývačů uranových rud
Akord virblu zdivočelých srdcí,
inkoust slov pot dlaně míchá
Věnec květů sbíraného ticha
a svátečně neodění svědci
Zas bosé stopy, stříbro v trávě,
těch pěti panen, které bděly
Života strome, jsi hostem jmelí
…
Konec šichty. Je čtvrt na dvě…
*
Vstoupí mlhy
mlhy vstoupí do podzimu
a bez smutku, ne jako kdys,
soumrak, co lepší zná časy
chvílí ticha odsouhlasí
vzpomínkou a hrstí rýmů
by mládl můj rukopis
a v mladé noci, v mladém ránu
já, tulák sadem planých chvil
s chutí oliv, parmezánu,
jsem v gotik oblouk zabloudil
v gotik oblouk, bez ikony
za němých varhan ozvěny
v dým podzimu s vůní natí
poslední verš zašeptám ti
věčnosti až vzbudí zvony
kdo třikrát byl zapřený
*
Jen zvolna
Jdou zvolna nemusí mít strach,
strach, že zmeškají své stáří,
v překlopených miskách vah
dny, nezbední bakaláři,
již nezakrouží kolem nich
uvázlí v loňských závějích
Jen zvolna, co jiného zbývá,
nikým nevěnčené hlavy
hroudy zborceného zdiva
květ šeříku kde nerezaví,
kde i soumrak pozdních dní
má předplacené zpoždění
Pro dva zatoulané hlasy,
podzimem dunící sudy
co sladká žízeň žádala si,
pro nikdy nezeptané kudy
vlát má postříbřená hříva
Jen zvolna, v krbu dohořívá
*
zvolna, jak strastiplné dny
někdo tiše řekl věř mi
nepřál si být záhadný
kříž uchopený v záňadří
jak stříbrná čerstvá piha
na tváři, co mně nepatří
vše, co je dříve slíbené
prach setřený nedůvěře
zpovědní ticho kamene
i výsměch počmárané zdi
čas dohořelý k meditaci
a někdo nahlas řekl: Jdi!
*
Od března
dnes březen na zrušené trati
objevil kousek povzdálí
na mostě kde čtyři svatí
již vlídnost s tváře rozdali
oči tůní slepých ramen
o tom mostu jen málo ví
soucit světců je jim vzdálen
jak prázdné hnízdo na větvi
plášť zimy únavou již padá
i sněženka to dobře zná,
na mostě je promenáda
a trať zrušena od března
*
Bílý sonet
Bílá voní operačním sálem
kostnatá ruka otevírá blok
příběhu, co skončit chtěl by málem
připravena napsat epilog
Slibům z hájů cypřišů a palem
do zpětného chodu srovnat krok,
po jablku sáhnout nedozrálém
naděj vtěsnat do posledních slok
Do slabik, těch, kterým stačí dech
metronomu kapek při infuzi
v trojtečkách víry kdesi za slovem
posledního verše na schodech
k oltáři bran rusovlasé Múzy
kde bílá voní spadlým závojem
*
Varhaník
kdybych byl varhaník
v některém kostele
kde jsi se modlila v skřípavé lavici
zapnul bych registr jímž pějí slavíci
pokorný přidal dík
s popelcem na čele
za zpěvy, které zní
ve zbožném tichu
za světlo naděje z barevných oken
snad bych i přistoupil nesmělým krokem
s květinou oltářní
bez falše hříchu
a světce ve stínu
svědkem bych zval
zlatou až nití ruce si ovinem
doznívá klenbou poslední requiem
pro lásku a květinu
pro dvojrecital
*
Půlnoční
I loni byla jsem tu s tebou
ten večer nebyl jenom náš
jak ode mně tě ruce zebou,
že hvězdičkou jsem na tvém čele
a chtěl bys mě mít za přítele
říkal jsi. Už vzpomínáš?
Za Božím pak šli jsme světlem,
to málokdy se poštěstí
živý že nás potkal Betlém,
strom zavonil ozdob chvěním
všem se srdcem otevřeným
na kostelním náměstí
A v srdci láska, dárek skromný,
báseň, co nectí slovosled
advent jak ji psal den po dni
A nebe, když rádo zasněží
trubačů půlnoc na věži
pak zabalí ji do koled
Tak dík za večer, tvých rtů něhu
blíž světlu jak jsme spolu šli
Jsem jedna z mnoha vloček sněhu,
průvodkyně nocí svatou
loni, letos, kolikátou?
I napřesrok, přijdeš-li
*
Návrat naděje
V ten smutku čas s prořídlými davy
mírné světlo do soumraku bije,
vánoční strom, někde od Šumavy,
již do paměti vstoupil nostalgie
V ten smutku čas s prořídlými davy
za skřípotu přesýpacích hodin
jde dívek sbor v rozmrzelém ránu
sudby zahalené do mlhovin
Lehký krok panenky z porcelánu
za skřípotu přesýpacích hodin
v čas modliteb, zpovědi a postu
Stržena je slavobrána z palem
a za halasu nevítaných hostů
daň žití skloněna nad misálem
V čas modliteb, zpovědi a postu
je návrat naděje, o níž sníme
V barvě neviny, barvě skalice
stoupej výš, provoněný dýme
vírou zlacené kadidelnice!
Je návrat naděje, o níž sníme
*