Aktuálně
Bohumil Ždichynec: Jak spisovatel prožívá epidemii Covid-19
- Podrobnosti
- Zveřejněno 29. 3. 2020 16:01
Jak spisovatel prožívá epidemii Covid-19
Každý má svůj vnitřní a vnější svět. Jen abstrakcí lze vyjádřit myslitelné, ale nezobrazitelné. Věda zkoumá objekt, duchovno subjekt. Brodím se prázdným městem, zasaženým neviditelným nepřítelem koronavirem, ránem bez rosy, které mi není vhod, kreslím oblohu, na které málokomu záleží, stále stejný pohled zevnitř, co mne nakonec přinutí zastavit se, ale co s tím?
Chybí pokání. Myslím nyní na život, který mne přivedl až sem. Živé bytosti tvoří svébytný celek, hledající identitu v proměně. Přebývající potenciál toho, co ve věcech a dějích hledáme, ve srovnání s tím, co nacházíme bezprostředním poznáním, způsobuje, že si uvědomujeme vlastní protiklad k poznatelnému vesmíru. Hranice mezi živým a neživým je teď mnohem užší, než se nám donedávna zdálo. Covid-19 je neživý. Aby se mohl replikovat, k tomu potřebuje buňky lidského těla. V prostoru mezi touhou a strachem, realitou a iluzí a životem a smrtí se rozkládá alternativní, nehmotný svět.
Dostali jsme do vínku vědomě, či jakousi řízenou náhodou, jedinečný dar života. Svět, ve kterém žijeme, je důmyslný, vzájemně propojený systém, v němž se přenášejí vzruchy v podobě energií a zároveň všichni a všechno jsme součástí tohoto vesmírného celku, stejně jako celek je obsažen v nás. Jednota všeho se vším je až zarážející, vyvolává v člověku údiv. Stále se mi vrací na mysl otázky Immanuela Kanta: „Co mohu vědět? Co mám činit? V co mohu doufat?“, které lze shrnout do jediné: Co je člověk? Proč pozemský život vznikl a probíhá zrovna takto a ne jinak?
Tělo a mysl spolu sdílí stejný čas, ale nikoliv prostor. Lze minulost nejen vrátit, ale i žít? Město kolem, jen zdánlivě se probouzející, jakoby se znovu pohroužilo do rozjímání. Četl jsem, že kdesi na vzdáleném ostrově Koro v souostroví Fidži se nachází vesnice Nathamaki, jejíž domorodí obyvatelé prosluli obyčejem „turtle calling“. Při tomto rituálu stojí muži na břehu moře a spustí lkavý chorál. Hned poté se z hlubin se vynořují obrovité želvy a na tento sborový zpěv připlouvají ke břehu.
Dosud žádný zoolog tento jev věrohodně nevysvětlil. V bestselleru Betty J. Eadie Embracedové (Embraced by the Light), zabývajícím se stavy blízkými smrti za asistence andělů, je uveden případ pětileté holčičky s těžkým zánětem mozku, která se ocitla ve stadiu klinické smrti, ale byla na poslední chvíli resuscitována. Zachráněná nakreslila, co prožívala při odchodu na onen svět. Vznesla se ke stropu, odkud se dívala na své tělo na lůžku, u její hlavy stál ošetřující lékař, u nohou neznámá žena s divným kloboukem na hlavě. Klobouk byl součástí uniformy vedoucí ošetřovatelky, což klinicky mrtvá pacientka prokazatelně nemohla vědět, protože jí předtím nikdy neviděla; šlo o získanou zkušenost a svědectví z dočasného záhrobí.
Lidský vztah k neznámému a nepoznanému, vyjádřený také postojem k neurčitosti, je asi individuálně odlišný a souvisí s naším založením, úrovní individuálního poznání, ale i přístupem k vnímání reality života.
Lidský život není autonomní a existence života není dána pohledem ze žabí louže. Této otázky se dotkl příkladně už Jan Neruda v Písních kosmických. Pojmem „prázdna, naplněného vším“ bychom mohli dnes definovat obraz kvantového vakua, kde podle teorie kvantově-mechanické fluktuace neustále vznikají a zanikají jednotlivé páry částic. Vakuum proto není prázdné, jen zdánlivě nesmyslně tam „nic není“. Možná je naše vědomí jednoduše další dimenzí v prostoru, kterou dosud neumíme správně pochopit, protože evoluce vědomí existuje teprve čtvrt milionu let. Člověk je ale jediným organismem, který dokáže své vědomí osvobodit a využívat je. Z tohoto úhlu pohledu nelze vyloučit, že změněné stavy vědomí by možná pomohly určit novou dimenzi lidské existence.
Dobu, ve které žijeme, analyzuji ve svých knihách. Nepíši tuctové příběhy. Jde mi o to, přimět čtenáře k zamyšlení, tak, aby sám hledal svoji cestu v tekuté době a hranatém světě. Je „život jako život“? Chceme-li být lepšími lidmi, nevede cesta zpět, každý kdo se narodí, měl by mít právo žít. Ale jak? Tohle řeší moje knihy: esejistické (např. Známe sami sebe, O člověku jinak), esejisticko-medicínské (např. Třetí medicína), z oblasti literatury faktu (např. Stopy v srdci, věnované jihočeské krajině), v žánru filosofické poezie (např. Žízeň v srdci spící, Hamlet v tekuté době, Hranatej svět, Srdce v mrakodrapu), či prózy (povídky Zvláštní způsoby štěstí).
Poznání, stejně jako světlo i čas, má svá zrcadlení, a proto, má-li se uzdravit nemocná civilizace, je důležité, abychom zkoumali stejně jako vnější svět i náš vnitřní svět, dokázali analyzovat ve svém nitru zrcadlový vhled našeho „já“ na sebe sama. I v mozku máme jev zrcadlení. Jeho nositelem jsou zrcadlové buňky v mozku. Umožňují, aby se v jistém slova smyslu člověk mohl stát sobě lékařem i psychoanalytikem svého nitra.
Život je plynutí, nostalgie krásných chvil, snaha zachytit je v lidské paměti, za zavřenými víčky, veršem, obrazem, melodií. Obrazy, často příčinné i nahodilé, vyvolávají emoce, asociující na podobném principu, jako když se rodí hudba a znějící v srdci jako zvony vzkříšení. Uchovat tu ryzost prchavého okamžiku krásy a předat ho dál, to je umění. Často si to člověk naplno uvědomí, když přijde do míst se silným geniem loci. Role kulturních památek a krás přírody, výtvarného umění, hudby a poezie je v lidských emocích, i paměti.
Dr. Bohumil Ždichynec